39 Co 272/2025-135 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit do majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, ., v reštrukturalizácii, v hlavním insolvenčním řízení dlužníka , právnická osoba, , v reštrukturalizácii, 1 045 000 USD s úrokem ve výši 5,5 % ročně od 30. 4. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 2. 2021 do zaplacení; a 11 600 EUR s úrokem ve výši 5,5 % ročně z 5 000 EUR od 11. 6. 2019 do 5. 5. 2020 a z 11 600 EUR od 6. 5. 2020 do zaplacení, Anonymizováno, a úrokem z prodlení z 11 600 EUR ve výši 8,5 % ročně od 3. 2. 2021 do zaplacení (výrok I.) Dále žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 232 813,78 Kč (výrok II.), a České republice – Obvodnímu soudu pro , adresa, soudní poplatek 158 996 Kč (výrok III.). Nakonec přiznal opatrovníku žalované , Jméno opatrovníka, , advokátovi, za zastupování v řízení odměnu 196 056,30 Kč (výrok IV.).2. Žalobce se jako insolvenční správce dlužníka , právnická osoba, . (dále jen úpadce) domáhal zaplacení 1 045 000 USD a 11 600 EUR poskytnutých úpadcem žalované na základě smluv o poskytnutí finanční výpomoci ze dne 30. 4. 2019 včetně příslušenství dle uzavřených smluv.3. Opatrovník žalované navrhl žalobu zamítnout s argumentací, že je možné, že si úpadce s žalovanou v rámci struktury koncernu, kterou spolu tvoří, své vzájemné závazky již vypořádali. Žalobce neprokázal, že závazek trvá. Nelze vymáhat zároveň úrok i úrok z prodlení. Nárok je rozporný s dobrými mravy, což by mohlo plynout ze , stát, práva, kterým se právní vztah řídí. Rozpor s dobrými mravy zakládá také skutečnost, že je nárok vymáhán až na samém konci promlčecí lhůty. Žalobci nevznikl nárok na zaplacení nákladů řízení, neboť žalované nedoručil předžalobní výzvu.4. Soud prvního stupně předeslal, že sídlo pobočky úpadce bylo v České republice, čímž je dle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12 .2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Dle článku 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) se nárok řídí , stát, právem.5. Na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavci 5–10 rozsudku, soud prvního stupně skutkově uzavřel, že usnesením Městského soudu v , adresa, ze dne 11. 5. 2021 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v , adresa, ze dne 13. 10. 2021 byl zjištěn úpadek úpadce a insolvenčním správcem byl jmenován žalobce. Dne 30. 4. 2019 úpadce v souladu s čl. 2.1 a 2.2. smlouvy o poskytnutí finanční pomoci ze dne 30. 4. 2019 poskytl žalované 1 045 000 USD a na základě čl. 2.1 a 2.2. smlouvy o poskytnutí finanční pomoci ze dne 30. 4. 2019 jí poskytl dne 11. 6. 2019 5 000 EUR a dne 6. 5. 2020 6 600 EUR. V obou smlouvách bylo totožně sjednáno v čl. 3.1, že žalovaná poskytnuté finanční prostředky vrátí nejpozději do 2. 2. 2021 s tím, že je povinna dle čl. 3.1. a 3.2. zaplatit úpadci úrok ve výši 5,5 % ročně a v případě prodlení s řádným splněním závazku úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně.6. S odkazem na ustanovení § 336, § 339 odst. 1, § 369 odst. 1, § 497, § 498, § 502 odst. 1 a § 504 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodný zákoník , stát, (dále jen „ObZ“) a na § 249 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) soud prvního stupně uzavřel, že aktivně věcně legitimován k podání žaloby je žalobce jako insolvenční správce úpadce. Úpadce poskytl na základě smluv o úvěru dne 30. 4. 2019 žalované 1 045 000 USD, dne 11. 6. 2019 5 000 EUR a dne 6. 5. 2020 6 600 EUR, žalovaná poskytnuté částky v dohodnutém termínu do 2. 2. 2021 nevrátila a tím jí vznikla povinnost hradit úpadci smluvní úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 3. 2. 2021 do zaplacení. Povinnost hradit sjednaný úrok plyne z § 502 odst. 1 ObZ. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že nebylo prokázáno, že došlo ke splnění dluhu a skutečnost, že úpadce s žalovanou tvoří koncern, nemohla mít na rozhodnutí soudu žádný vliv. Navýšení nároku o příslušenství zapříčinila žalovaná svou nečinností, žalobci nic nebránilo podat žalobu i poslední den promlčecí lhůty. Úrok a úrok z prodlení lze požadovat kumulativně, neboť jde o dva rozdílné nároky, a jejich výše je tak nízká, že se dobrým mravům nepříčí. Žalovaná dluh neuhradila přes podání žaloby, proto žalobci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení ve specifikaci dle odstavce 19 rozsudku, ačkoli nedoložil, že žalované odeslal předžalobní výzvu. Povinnost žalované uhradit soudní poplatek plyne z § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. O odměně opatrovníka bylo rozhodnuto dle § 7, § 11 a § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů (advokátní tarif).7. Proti rozsudku podala žalovaná prostřednictvím opatrovníka včasné odvolání. Namítala nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce ve věci a požadovala, aby odvolací soud dožádal obsah , stát, právní úpravy, která je dle jejího stanoviska rozhodující pro posouzení této otázky. Akcentovala, že s ohledem ke koncernové povaze vztahu úpadce a žalované nebylo postaveno najisto, zda nedošlo ze strany žalované ke splnění závazku např. formou zápočtu či postoupení pohledávek. Žalovaná je zastoupena opatrovníkem, proto se nemohla s podanou žalobou seznámit, tím nastal stav non liquet a soud prvního stupně proto měl žalobu zamítnout. Žalovaná setrvala na stanovisku, že od 2. 2. 2021, kdy se dostala do prodlení s vrácením dluhu, již nelze požadovat smluvní úrok, neboť nelze požadovat úrok a úrok z prodlení zároveň. Soudu prvního stupně také vytkla, že nevyžádal , stát, právní úpravu a neposoudil z jejího pohledu, zda není úrok z prodlení s dobrými mravy. Žalovaná dále dovozovala rozpor žalobcova nároku s dobrými mravy s odůvodněním, že jí nemůže jít k tíži prodlení žalobce s vymáháním nároku, když bez relevantního důvodu podal žalobu pouhý měsíc před promlčením pohledávek dle českého práva. Poukazovala na to, že ve věci mohl být od počátku kalkul nepodávat žalobu, plynutím času navýšit dlužnou částku o úroky a zlepšit tak majetkovou podstatu úpadce. Dále dovozovala, že žalobci nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, neboť nedoručil žalované předžalobní výzvu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.8. Žalobce navrhoval potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Shrnul, že jeho aktivní věcná legitimace je dána dle čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, neboť insolvenční řízení bylo zahájeno v České republice. Rozhodným právem je dle čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) , stát, právo. Podotkl, že z povahy věci nelze prokazovat, že nedošlo ke splnění dluhu. Nárok na zaplacení smluvního úroku a nárok na zaplacení úroku z prodlení jsou dva různé nároky, jejichž splnění lze požadovat kumulativně. Z podání žaloby před koncem promlčecí lhůty nelze dovozovat nemravnost žalobcova nároku, byla to sama žalovaná, v důsledku jejíž nečinnosti nárok narostl o příslušenství. Žalobce dodal, že nebyl nečinný, naopak opakovaně vyzýval žalovanou k úhradě pohledávky, z tohoto důvodu je po právu i jeho nárok na zaplacení nákladů řízení.9. Podle obsahu odvolání uplatnila žalovaná odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., odvolání však opodstatněným neshledal.10. Soud prvního stupně věc na podkladě důkladného důkazního řízení správně posoudil po stránce skutkové i právní a odvolací námitky, jimiž žalovaná jen opakuje obranu, s níž se soud prvního stupně beze zbytku vypořádal, nejsou způsobilé jeho závěry nijak otřást. Odvolací soud proto na správné a dostatečně argumentované závěry soudu prvního stupně pro stručnost převážně odkazuje a může pouze zopakovat, že insolvenční řízení bylo zahájeno v České republice, proto se dle čl. 7 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, věcná legitimace žalobce řídí českým právem, které zakládá aktivní věcnou legitimaci žalobce. Soud prvního stupně pouze chybně opsal do záhlaví svého rozhodnutí jeho označení. Insolvenční správce se dle § 40 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) označuje způsobem, z něhož je patrno, že jedná na účet dlužníka a že tak činí při výkonu funkce insolvenčního správce. Součástí jeho označení musí být i nezaměnitelné označení dlužníka, s jehož majetkovou podstatou insolvenční správce nakládá. Soud prvního stupně takto žalobce neoznačil, proto odvolací soud jeho chybu zhojil v záhlaví tohoto rozhodnutí. V intencích konstantní judikatury (usnesení Nejvyš