51 Co 95/2025-216 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že žalovaný je vlastníkem opěrné zdi nacházející se v celé délce průběhu styčné hranice pozemku parc. č. , číslo, a parc. č. , číslo, , oba v obci , adresa, , katastrální území , adresa, jako součásti pozemku parc. č. , číslo, v obci , adresa, , katastrální územní , adresa, (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal určení vlastnického práva žalované k opěrné zdi nacházející se na styčné hranici pozemků vlastněných žalobcem (tj. parc. č. , číslo, v k.ú. , adresa, ) a žalovanou (tj. parc. č. , číslo, v k.ú. , adresa, ). Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že podezdívka plotu a oplocení původně vybudované jeho právním předchůdcem zbudováním komunikace na pozemku žalované získala charakter opěrné zdi pro stavbu žalované a tím se stala součástí jejího pozemku. Žalovaná žalobě oponovala s tím, že sporná zídka má stále povahu podezdívky plotu, jejímž stavebníkem a tudíž i vlastníkem se stal za předchozí právní úpravy právní předchůdce žalobce, tedy popřela své vlastnické právo k věci a popřela i to, že by se zídka nacházela na styčné hranici pozemků.3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, která učinil, přičemž za stěžejní považoval zjištění stran umístění plotu (zídky), neboť žalobce se domáhal ve výroku i vymezení umístění plotu (zídky) na hranicích pozemků. Soud prvního stupně v této souvislosti zjistil, že se celá zídka nachází výlučně na pozemku žalované. Vyšel z geodetického zaměření , tituly před jménem, , jméno FO, , přičemž odůvodnil, jak předložený znalecký materiál interpretoval, dále vyšel z místního šetření (viz bod 9 napadeného rozsudku), když ostatní žalobcem předložené důkazy k tomuto zjištění nemohly být použity (pro znalecký posudek vypracovaný soudem žalobce nesložil zálohu k provedení důkazu, žalobcem předložený znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, k této otázce nepřinesl vlastní skutková zjištění). Soud prvního stupně konečně uvedl, že neučinil žádná skutková zjištění ze znaleckého posudku , právnická osoba, , , název, týkající se stavebně technického charakteru posuzované zídky, neboť své rozhodnutí vystavěl na jiných zjištěních. Skutkové závěry pak shrnul v bodě 15 svého rozsudku, odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje a považuje za nezbytné zdůraznit následující. Soud prvního stupně zjistil, že podezdívku o výšce 120 cm a tloušťce 50 cm vystavěl právní předchůdce žalobce, který za tuto podezdívku umístil odpadní roury a zasypal je zeminou. Zároveň došlo při této činnosti ke zvětšení rovinné plochy pozemku žalobce, zbudovaný plot tak sloužil jednak jako opora před zasypáním pozemku žalobce zeminou a ochrana před zatékáním vod a dále též jako ohraničení pozemku žalobce. Na pozemku žalované byla v 70. letech vystavěna komunikace, jejíž asfaltová část je od předmětné zdi oddělena zeleným, travnatým pásem.4. V rámci právního posouzení věci soud prvního stupně nejprve v obecnosti uvedl, že je třeba vycházet z právní úpravy obsažené v zákoně 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť podle nesporných tvrzení účastníků byla na pozemku žalované zbudována místní komunikace po roce 1965, přičemž právě s jejím vybudováním žalobce spojuje změnu právní povahy oplocení (zídky) na opěrnou zeď. Podle § 120 obč. zák. a následné judikatury jsou součástí pozemků i opěrné zdi (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 300/2005), přičemž pro učení charakteru zdi jako opěrné je třeba zkoumat účel její existence. Zároveň je třeba se zabývat zjištěními o přesném umístění zdi (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2716/2011).5. Stran existence naléhavého zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně uvedl, že dle ustálené judikatury lze žalovat na určení vlastnického práva k součásti věci pouze tak, že je určení, že jde o součást věci hlavní, vtěleno i do žalobního petitu (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 a 29 Cdo 2616/2010) a shledal v souladu s judikaturou naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení vlastnického práva žalované k opěrné zdi, jež je součástí jejího pozemku. V obecnosti může mít žalobce na takovémto určení naléhavý právní zájem, neboť nastolení jistoty v otázce vlastnictví zdi při jejím tvrzeném havarijním stavu a nezbytnosti oprav, může stav nejistoty odstranit.6. Následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastníkem oplocení (zídky) je dle § 120 odst. 2 obč. zák. žalobce, neboť on, resp. jeho právní předchůdce ji zbudoval tak, aby plnila funkci oddělovací a ochrany před stékáním vody, přičemž tyto funkce plní dosud. Zároveň v průběhu času přistoupila též funkce další, a to bariéry zamezující sesypání zeminy na pozemek žalobce, nicméně tato funkce přistoupila především v důsledku zásahů žalobce, resp. jeho právního předchůdce do nivelity jeho pozemku.7. Nicméně soud prvního stupně zdůraznil znění žalobcem navrhovaného rozsudečného petitu, který požadoval též určení, že předmětná zeď se nachází „v celé délce průběhu styčné hranice“ pozemků. V duchu cit. judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2716/2011) však musel pro úspěch s takovým určením žalobce přesné umístění zdi prokázat. V řízení však z dokazování vyšel najevo opak, resp. to, že zeď se cele nachází na pozemku žalované. Už jen z tohoto důvodu nemohl být žalobce s žalobou úspěšný a soud musel žalobu zamítnout. Za těchto okolností pak již bylo procesně neekonomickým zabývat se zkoumáním odborných otázek týkajících se charakteru zídky jako takové, tj. zda se jedná o zeď opěrnou, byť soud prvního stupně připomněl, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 300/2005 bylo prokázáno, že zeď má i jiný hospodářský význam než podpírat pozemek žalované. Z uvedených důvodů tak soud prvního stupně žalobu zamítl.8. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že jejich plnou náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Výši nákladů určil dle § 151 odst. 3 o.s.ř. jako náklady nezastoupeného účastníka, když vyšel z toho, že žalovaná by měla být schopna zajistil ochranu svých práv vlastními silami. Poukázal na skutečnost, že žalovaná řeší mnoho obdobných případů, jak vyplynulo z přípisu , právnická osoba, . Soud prvního stupně tak přiznal náhradu za 8 vyjádření ve věci a 5 účastí u jednání soudu po 300 Kč, což celkem činí 3 900 Kč.9. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalobce, které pak významně doplnil při jednání odvolacího soudu. Rozsudek napadl v celém rozsahu, a to jednak z důvodu nesprávných skutkových zjištění a procesních pochybení soudu prvního stupně a jednak též pro nesprávné právní posouzení věci. Podle jeho mínění soud prvního stupně pochybil, když po změně v obsazení senátu neprovedl znovu již provedené důkazy, zejména neopakoval místní šetření, neboť takto soud porušil zásadu bezprostřednosti.10. Předně rozsudku vytýká, že pro posouzení věci je nevýznamné katastrální vymezení hranic pozemků, když styčnou hranicí pozemků musí dle jeho mínění být faktická styčná hranice pozemků, jak byla zeď před 100 lety vystavěna bez ohledu na průběh hranice katastrální. Ostatně považuje za překvapivé, že soud uvažoval o katastrální hranici pozemků, což mu to nebylo v průběhu řízení vůbec zřejmé. S ohledem na uplynutí více než 95 let od doby, kdy jsou pozemky užívány v těchto skutečných hranicích, již dle jeho mínění muselo dojít k vydržení (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky č.j. Cpj 59/71). Žalobce též nesouhlasí se závěry soudu stran umístění zdi výlučně na pozemku žalované, neboť žalobce je přesvědčen, že při geometrickém zaměření znalec „vnější hranou“ mínil hranu zídky přiléhající k pozemku žalované; pak by pochopitelně zídka o síle 30 cm ležela na katastrální hranici pozemků. Žalobce též napadenému rozsudku vytýká vnitřní rozpornost, když poukazuje na užívané výrazy „opěrná zeď“ a rozpory v umístění zídky na pozemku žalobce a žalované (viz body 8 a 15 rozsudku). Je přesvědčen, že od výstavby komunikace na pozemku žalované již zeď neplní jinou než opěrnou funkci; funkce plotu přestala existovat v 80. letech, kdy horní část oplocení částečně spadla a částečně byla žalovanou odbourána. Za nesprávná považuje též zjištění stran toho, že asfaltová komunikace je bez zjevného poškození; poukázal i na to, že místní šetření konal soud před změnou obsazení senátu, z čehož dovozuje, že soud neměl představu o poměrech v terénu. Konečně v souvislosti se skutkovými zjištěními poukazuje na to, že stavba oplocení a uložení kanalizačních trubek jeho právním předchůdcem v roce 1941 se týkaly hranice pozemku přiléhajícího k , adresa, , nikoliv nyní řešené , adresa, . Nesouhlasí též s hodnocením znaleckého posudku znalce , jméno FO, , jak jej soud prvního stupně provedl. Žalobce dále ve svém