53 Co 195/2025-622 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 1 440 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 16. 11. 2020 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit 1. a 2. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 692 187,76 Kč (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal vůči žalovaným zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žalovaní užívají nemovitou věc – pozemek parc. č. , číslo, v k. ú. , adresa, (v SJM žalobce a svědkyně , jméno FO, ), jehož součástí je stavba rodinného domu nezapsaného v katastru nemovitostí (dále také jen „dům“) a nic za to nehradí, ačkoli jim byla rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. , spisová značka, uložena povinnost nemovitost vyklidit. Žalobce vyzval žalované k vydání bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného za užívání celého domu včetně zahrady ve výši 40 000 Kč měsíčně za 3 roky zpětně, a to výzvou ze dne 14. 8. 2020, resp. ze dne 2. 11. 2020. Žalovaní namítali, že jim svědčí právní důvod k užívání domu, nadto užívali pouze jeho ½. Vznesli rovněž námitku započtení plateb nájemného za období od 1. 8. 2019 do 30. 11. 2020 ve výši 160 000 Kč a dále nutných nákladů, které žalovaní vynaložili na specifikované opravy a údržbu nemovitosti.3. Soud prvního stupně provedl dokazování listinnými důkazy, dále účastnickým výslechem žalobce i obou žalovaných a rovněž svědkyně , jméno FO, , přičemž dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 9. až 24.) a vypořádal se i s tím, proč další důkazy neprováděl (bod 25. až 27.).4. Po citaci § 713 odst. 1, 2 a 3, § 714 odst. 1 a § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a relevantní judikatury vyšel soud prvního stupně z toho, že žalobce se domáhá po žalovaných zaplacení částky 1 440 000 Kč s příslušenstvím představující ekvivalent obvyklého nájemného za pronájem domu , název, za dobu od 1. 8. 2017 do 15. 11. 2020. Tento dům byl vybudován na pozemku zakoupeném za trvání manželství žalobce a jeho bývalé manželky, svědkyně , jméno FO, , a náleží spolu s pozemkem do jejich zaniklého a dosud nevypořádaného SJM. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce v roce 2008 nabídl 1. žalovanému a jeho rodině možnost bydlení v domě zcela zdarma s tím, že rozsah užívání byl při jeho zahájení určen skutečností, že v té době v domě bydlel nájemník, který obýval byt v 1. patře. Soud prvního stupně v této souvislosti připomněl, že nabídku učinil žalobce za přinejmenším konkludentního souhlasu manželky v době, kdy jejich manželství nebylo rozvedeno. Žalobce existenci dohody, že žalovaní nebyli povinni hradit za bydlení žádné částky, a to ani za služby, neboť je v té době hradil nájemník za celý dům, i v době po rozvodu manželství, opakovaně potvrdil. Bylo přitom osvědčeno, že o této dohodě od počátku věděla a souhlasila s ní i paní , jméno FO, . Žalobce po určité době žalované vyzval k tomu, aby si přepsali na sebe a hradili náklady na služby a energie, přičemž bylo osvědčeno, že tak činili přinejmenším v rozhodném období.5. Pokud jde o sporný rozsah užívání domu , název, , konstatoval, že v řízení nebylo žalobcem tvrzeno a ani prokázáno, že by po odstěhování nájemníka žalobce změnil původní dohodu o užívání bytu v přízemí a zpřístupnil žalovaným k užívání i další část domu, tj. byt v 1. patře. Naopak bylo osvědčeno, že žalobce část domu-garáž užíval sám za účelem sezónního parkování vozidla a část domu-byt v 1. patře rovněž sám na základě svého rozhodnutí uzamkl a rozhodl o omezení dodávky el. energie. Uzavřel tak, že rozsah užívání byl od počátku dán dohodou žalobce a žalovaných, a souhlasem dalšího spoluvlastníka svědkyně , jméno FO, a týkal se vždy pouze bytu v přízemí, a to po celou dobu užívání.6. Prvostupňový soud měl také za prokázané, a to i výslechem žalobce, že žalovaní plnili podmínky dohody o bezplatném užívání bytu, neboť hradili přinejmenším v rozhodném období náklady na služby v domě, tedy platby za odběry el. energie a vody a prováděli běžnou údržbu domu a zahrady, a že další náklady – údržbu, revize, pojištění hradila , jméno FO, . Odběr el. energie byl pak prokázán pouze v prostoru bytu v přízemí, nikoli v 1.patře, náklady s tím spojené hradili výlučně žalovaní. Sám žalobce přitom uvedl, že odběry byly odděleny, a ještě v roce 2019 potvrdil v komunikaci se svědkyní , jméno FO, , že je připraven poskytnout součinnost při obnově odběru. O omezení odběru el. energie do 1.patra tedy věděl. Splněna pak byla bez dalšího i další podmínka užívání bytu v přízemí, a to umožnění užívání bytu v 1. patře nájemníkem, resp. nebylo prokázáno, že by žalovaní jakkoli bránili případnému konkrétnímu zájemci – nájemníkovi, kterého by žalobce zajistil a s nímž by uzavřel nájemní smlouvu, v užívání bytu v 1. patře. Důvody uváděné žalobcem, které měly spočívat v extenzívním užívání domu žalovanými, které vylučovaly zajištění nového nájemce, zůstaly pouze v rovině jeho tvrzení. Prvostupňový soud v této souvislosti poukázal i na skutečnost, že žalovaní vyklidili byt v přízemí již před více než rokem a půl, tvrzené důvody znemožňující pronájem by tedy nutně musely odpadnout, a přesto ani do současnosti není podle nesporného tvrzení účastníků dům pronajat, a to ani zčásti. Lze tak uzavřít, že žalovaní po celou dobu užívání bytu dohodnuté podmínky bezplatného užívání bytu plnili.7. Soud prvního stupně vycházel dále z toho, že žalobce žalované v roce 2017 vyzval, podle svého tvrzení z důvodu vedení řízení o správu nemovitostí v SJM, které se domáhala jeho bývalá manželka, aby sdělili, zda budou v nemovitosti dále bydlet s tím, že za takového předpokladu měli úplatu hradit k rukám svědkyně , jméno FO, , nebo zda nemovitost opustí. Bylo tedy na rozhodnutí žalovaných, zda v bytě v přízemí zůstanou nadále bydlet, a na rozhodnutí svědkyně , jméno FO, , zda bude za užívání bytu, s nímž od počátku souhlasila, požadovat od žalovaných úplatu, případně v jaké výši.8. Vyšel z toho, že manželé (toto uspořádání platí i pro manžele po rozvodu jejich manželství, kdy jejich již zaniklé SJM dosud nebylo vypořádáno) jednají v záležitostech týkajících se SJM v běžných záležitostech samostatně, případně se souhlas druhého manžela předpokládá. Odlišný režim platí pro záležitosti, které nelze považovat za běžné, když ohledně takových záležitostí týkajících se SJM nebo jeho součástí je zapotřebí souhlasu obou manželů, byť právně jedná jen jeden z nich. Takovýto souhlas, resp. přivolení, nemusí být předchozí, postačí i dodatečné, a to i konkludentní, kdy manžel, který dozví-li se o právním jednání druhého manžela, ničeho nenamítá a takovému právnímu jednání neoponuje. O správě věcí v SJM, včetně předmětné nemovitosti, probíhalo před prvostupňovým soudem soudní řízení (sp. zn. , spisová značka, ), jež bylo pravomocně ukončeno dne , datum, . Až do tohoto okamžiku žalobce nebyl samostatně oprávněn rozhodovat o ukončení původní dohody o užívání bytu v přízemí k bydlení svého syna s rodinou (žalovaných). Ve vztahu k nájemní smlouvě, kterou uzavřela v roce 2019 se žalovanými svědkyně , jméno FO, , uplatnil žalobce námitku relativní neplatnosti. Posouzení platnosti nájemní smlouvy bylo učiněno teprve v době, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto o správě SJM.9. Prvostupňový soud tak dospěl k závěru, že žalovaní v rozhodném období užívali část nemovitosti-byt v přízemí k rodinnému bydlení na základě původního společného souhlasu rodičů-manželů žalobce a svědkyně , jméno FO, , který platil i v době po rozvodu jejich manželství, a následně na základě výslovného souhlasu svědkyně , jméno FO, až do doby, než byla rozhodnutím soudu svěřena správa této nemovitosti žalobci. Poukázal i na okolnost, že účastníci jsou členy rodiny a lze tak předpokládat, že převážná část jednání byla mezi nimi činěna neformálně, ústními dohodami. Jestliže v roce 2017 žalobce žalované vyzval, aby případnou úplatu za užívání hradili přímo svědkyni , jméno FO, , lze vycházet z toho, že žalobce souhlasil s tím, že takové rozhodnutí náleží samostatně svědkyni , jméno FO, . Žalobce sám žalovaným nikdy nesdělil, že požaduje za užívání bytu úplatu, ani její případnou výši, a současně bylo prokázáno, že ke změně svého postoje k bydlení syna dospěl až v závislosti na soudním řízení o správě SJM, které ale žalovaní nemohli nijak ovlivnit. O tom, že žalobce jednal podle předchozí dohody o bezúplatném užívání bytu v přízemí, resp. že následně přenechal rozhodnutí druhému spoluvlastníkovi, svědčí i chování samotného žalobce, který žalované až do roku 2020 nikdy nevyzval k tomu, že mu mají za bydlení platit, naopak vždy tvrdil, že se na případné platbě za užívání má domluvit se synem a jeho rodinou jeho bývalá manželka. Tento závěr soudu odpovídá i platné judikatuře Nejvyššího soudu ohledně právně relevantní vůle účastníků vycházející z jejich následného chování (srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 338/2012). Podmínka plnění bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpad