53 Co 232/2025-49 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částek ve výši celkem 30 410,34 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč ve lhůtě tří dnů (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení této částky na podkladě tvrzení, že u žalované jako soudní exekutorky je proti ní jako povinné vedeno exekuční řízení pod sp. zn. , spisová značka, , ve kterém je oprávněnou , právnická osoba, . V rámci tohoto exekučního řízení byly žalovanou zabaveny i příspěvky na péči a mobilitu ve výši 30 410,34 Kč z účtu žalobkyně vedeného u , společnost, ; tyto částky však byly zabaveny neoprávněně, neboť nepodléhají výkonu rozhodnutí ani v případě, že se nenachází přímo na chráněném účtu. Žalovaná tyto prostředky žalobkyni nevrátila ani přes písemnou výzvu, ačkoliv v jiných obdobných případech byly tyto částky vráceny. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když uplatnění nároky jsou svou podstatou nárokem na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v důsledku kterého žalobkyně přišla o peníze, o které přijít neměla, a měl být uplatněn v souladu se zákonem č. 82/1998 Sb. (odškodňovací zákon). Z její strany k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, a navíc nemůže být ve věci pasivně legitimována, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je osobou odpovědnou za nesprávný úřední postup exekutora při výkonu exekuční činnosti výlučně stát. Na úkor žalobkyně se ani nemohla bezdůvodně obohatit, k tomu by mohlo dojít jen v případě zastavení exekuce a nepřiznání již vymožených nákladů exekuce exekutorovi. V tomto případě nebyla exekuce zastavena ani částečně a nadto plnění nenáleží exekutorovi, nýbrž v exekuci oprávněnému.2. Soud prvního stupně vycházel z nesporného tvrzení o tom, že proti žalobkyni je u žalované vedeno exekuční řízení pod sp. zn. , spisová značka, , v rámci kterého byly žalobkyni z jejího bankovního účtu strženy v žalobě specifikované částky, a že žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení těchto částek, protože šlo o příspěvky na mobilitu a příspěvky na péči; nesporným bylo i to, že tento účet nebyl tzv. chráněným účtem. Mezi účastníky pak zůstala spornou otázka pasivní legitimace.3. Soud prvního stupně po citaci § 32 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád) a § 4 zákona č. 82/1998 Sb. i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 193/2017) a komentářovou literaturu vyložil, že podle § 32 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 odpovídal za škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem stát a vedle něj též soudní exekutor sám, avšak po novele exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2013 i do exekučního řádu vloženo obdobné návětí, jakým je uvozen § 57 notářského řádu, „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, čímž se úprava odpovědnosti soudního exekutora za škodu sjednotila s úpravou odpovědnosti notáře. To bylo i podle důvodové zprávy k zákonu č. 396/2012 Sb. smyslem této změny, která odstraní nejednoznačnost, která se projevovala v aplikaci uvedeného ustanovení, a bylo tak postaveno najisto, že odpovědnost soudního exekutora nastupuje tehdy, pokud není dána odpovědnost státu podle odškodňovacího zákona. Činnost soudního exekutora vymezená v § 4 odst. 1 odškodňovacího zákona je tedy výkonem veřejné moci, za jehož nesprávnost nadále odpovídá stát, a nikoliv již souběžně s ním též sám soudní exekutor. Odpovědnost exekutora za škodu se potom vztahuje na ostatní činnosti, v nichž exekutor nejedná v pozici úřední osoby. S ohledem na to, že exekuce na majetek žalobkyně byla zahájena po 1. 1. 2013, uplatní se právní úprava účinná po tomto datu, podle které je za případný nesprávný postup exekutora odpovědný pouze stát, jednalo-li se o případ, v němž byla jeho činnost výkonem veřejné moci. Vzhledem k tomu, že i v tomto případě vykonávala exekutorka veřejnou moc, která jí byla svěřena, bylo nutno žalobu zamítnout z důvodu absence pasivní legitimace žalované v řízení, aniž by bylo třeba se zabývat argumentací žalobkyně ohledně správnosti jejího postupu. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle procesního úspěchu žalované (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž odkázala na již doložená tvrzení, přičemž součástí odvolání učinila i podání nazvané jako „dodatek k odvolání“ ze dne 10. 6. 2025, sepsaný , tituly před jménem, , jméno FO, , v němž je rozebírána problematika nepostižitelnosti příspěvku na péči a příspěvku na mobilitu, stejně jako rozhodování o návrzích na zastavení exekuce v jiných exekučních věcech, v nichž vystupuje či vystupovala žalobkyně jako osoba povinná; otázce nedostatku věcné pasivní legitimace žalované v tomto řízení se uvedené podání nijak nedotýká.5. Žalovaná navrhla v písemném vyjádření k odvolání potvrzení rozsudku jako věcně správného.6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně se s otázkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalované v řízení vypořádal zcela správně a na důvody jeho rozhodnutí lze odkázat. Odvolání přitom nepřichází s žádnou relevantní argumentací, která by správnost závěrů prvostupňového soudu mohla jakkoliv zvrátit.7. Podle § 32 e. ř. ve znění od 1. 1. 2013 nestanoví-li zvláštní zákon jinak, je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná povinnost této osoby nahradit újmu podle zvláštních předpisů tím není dotčena (odst. 1). Exekutor se povinnosti podle odst. 1 zprostí, prokáže-li, že újmě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat (odst. 2). Povinnost státu nahradit újmu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena (odst. 3).8. Vzájemný vztah povinnosti exekutora k náhradě újmy jím způsobené (odst. 1 a 2) a státu podle odškodňovacího zákona (odst. 3) se do účinnosti novely e. ř. provedené zákonem č. 396/2012 Sb. judikaturně vyvinul tak, že poškozený mohl uplatnit svůj nárok proti oběma odpovědným osobám samostatně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 970/2006), přičemž bylo věcí poškozeného, vůči komu svůj nárok uplatnil. Uvedené řešení na straně poškozených osob vedlo k určité míře nejistoty, protože oba odpovědnostní režimy se do nemalé míry lišily (např. exekutor byl na rozdíl od státu odpovědný pouze za majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, nikoliv za nemajetkovou újmu – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5870/2017). Uvedená nesystémovost vedla ke změně exekučního řádu provedené zákonem č. 396/2012 Sb. a odstavec první § 32 e. ř. byl tak doplněn o slovní spojení „nestanoví-li zvláštní zákon jinak“, čímž se toto ustanovení dostalo do obsahového souladu s § 57 notářského řádu. Od 1. 1. 2013 je tedy vztah mezi povinností exekutora k náhradě újmy shodný, tj. odpovědnost exekutora nastupuje tehdy, pokud není dána odpovědnost státu podle odškodňovacího zákona (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 193/2017). Přímá odpovědnost exekutora podle § 32 odst. 1 e. ř. se tedy uplatní jen v případech, které nespadají do věcné působnosti odškodňovacího zákona, tj. v zásadě tam, kde exekutor nejedná z pozice úřední osoby (vykonavatele soudní moci). Totéž platí i v případě odpovědnosti exekutora z kvazideliktu bezdůvodného obohacení – například dojde-li k zastavení exekuce, v jehož rámci dojde ke změně (zrušení) povinnosti povinného hradit již vymožené náklady exekuce. Za újmu způsobenou exekutorem při výkonu exekuční činnosti (nucený výkon exekučních titulů a zřizování exekutorského zástavního práva), sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu odpovídá stát z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup [§ 4 ve spojení s § 5 písm. b) odškodňovacího zákona]. S ohledem na to, že exekutor činí rozhodnutí v rámci civilního vykonávacího řízení, jeho úkony se považují za úkony soudu a při rozhodování postupuje obdobně podle o. s. ř., může stát odpovídat také z titulu nezákonného rozhodnutí exekutorem vydaného v exekučním řízení [§ 5 písm. a) odškodňovacího zákona], což platí i pro nesprávnosti či vady při zjišťování podkladů a při jejich posuzování, které se projeví v obsahu rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1071/2019, sp. zn. 25 Cdo 2221/2008, sp.z n. 28 Cdo 2150/2012 a další). V tomto případě měla žalobkyni vzniknout škoda přikázáním pohledávky z jejího účtu u peněžního ústavu, k čemuž podle samotného tvrzení žalobkyně došlo od listopadu 2022 do srpna 2023, tedy za účinnosti e. ř. ve znění jeho novely provedené zákonem č. 396/2012 Sb. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná není v