54 Co 265/2025-424 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a žalobkyni uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 22 790 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 3. 11. 2022 do zaplacení, a to jako náhradu škody v podobě ušlého zisku za období celého roku 2020, která jí měla vzniknout v důsledku průtahů v řízeních o jejích žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za 4. čtvrtletí roku 2018 (13 527 183 Kč), 1. čtvrtletí roku 2019 (8 512 118 Kč) a 2. čtvrtletí roku 2019 (750 699 Kč).3. Žalovaná žalobu neuznala a namítala zejména neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, nedostatečnost znaleckého posudku a neunesení důkazního břemene ohledně příčinné souvislosti mezi škodou a a nesprávným úředním postupem, přičemž dle žalované škoda vzniká v důsledku jednotlivých průtahů, nikoliv v důsledku celkové délky řízení.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že žalobkyně neprokázala vznik škody v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, neboť příspěvky byly vyplaceny s minimálním zpožděním a tvrzená škoda měla vznikat již v době před tímto zpožděním. Právně věc posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdpŠk“), zejména § 13 odst. 1, a dále podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Soud se řídil závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v rozhodnutí č. j. , spisová značka, v obdobné věci týchž účastníků, kde dovolací soud shledal, že majetková škoda může vzniknout pouze v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení, tj. období nečinnosti, nikoliv v nepřiměřené délce řízení. Ohledně lhůty pro rozhodnutí správního orgánu soud uvedl, že vycházel ze lhůty 60 dní pro rozhodnutí, neboť správní orgány i odvolací správní orgán dostatečně podrobně uvedly, z jakého důvodu vycházely z prodloužené lhůty pro jejich rozhodnutí, kdy konstatovaly, že věc je zvlášť složitá. Nalézací soud neshledal důvod takto správními orgány určenou lhůtu posuzovat odlišně, a to s ohledem na značné množství podkladů pro rozhodnutí o příspěvek, které bylo nezbytné podrobně hodnotit a zkontrolovat, tyto podklady byly několikrát doplňovány a jedná se o věc značně složitou a nikoliv běžnou.5. Následně posuzoval, zda v jednotlivých řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V případě řízení označeného jako 1, tedy řízení o žádosti žalobkyně o příspěvky za období 4. čtvrtletí roku 2018, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V případě řízení označeného jako 2 (řízení o příspěvky za období 1. čtvrtletí roku 2019) byl rovněž shledán nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích, kdy odvolací správní orgán rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o přerušení opožděně. Správní orgán prvního stupně však v zákonem stanovené lhůtě rozhodl a příspěvek vyplatil včas. I v případě řízení označeného 3 (řízení o příspěvku za 2. čtvrtletí 2019) byl shledán nesprávný úřední postup spočívající v průtazích, kdy odvolací správní orgán opět nerozhodl v zákonné lhůtě. Příspěvek však byl vyplacen v zákonné lhůtě. Soud prvního stupně konstatoval, že ve všech posuzovaných řízeních shledal nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení, kdy dotčené správní orgány nerozhodly v zákonem stanovených lhůtách.6. Poté se zabýval existencí příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu s žalobkyní tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku.7. Soud aplikoval teorii adekvátní příčinné souvislosti, jak ji vyložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. , spisová značka, ze dne 1. 11. 2007. Na základě těchto úvah dospěl k závěru, že ve věci není dána příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem), neboť žalobkyně v případě prvního řízení obdržela požadovaný příspěvek pouze o 19 dní později, než jej měla obdržet. Tato pozdní úhrada tudíž nemohla vyústit ve škodu, s ohledem na tvrzení žalobkyně, že jí škoda spočívající v ušlém zisku a zapříčiněná ztrátou zakázek, začala vznikat již na jaře 2019, resp. v dubnu 2019, že na přelomu března a dubna 2019 byla nucena ukončit část zakázek, optimalizovat počty osob využívaných na zakázkách, kdy příspěvky získávané na základě žádostí byly nezbytné pro ziskovost žalobkyně. Pokud měla žalobkyni vznikat škoda již rok před tím, než došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nelze uzavřít, že by příčinou vzniku tvrzené škody byl zjištěný nesprávný úřední postup. V řízení 2 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 23. 3. 2020. V řízení 3 měl být příspěvek žalobkyni vyplacen do 3. 4. 2020, přičemž byl vyplacen již dne 26. 3. 2020. Oba příspěvky tudíž byly vyplaceny včas. Tvrzená škoda tudíž z nesprávného úředního postupu v uvedených řízeních žalobkyni vzniknout nemohla. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.8. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, neboť žalovaná byla v řízení zcela úspěšná.9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v namítá, že prvostupňový soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně opakovaně zpochybnil závěry znalecké kanceláře , právnická osoba, . obsažené ve znaleckém posudku ze dne 25. 4. 2022 a jeho dodatku ze dne 16. 5. 2024, a to i přes výslech znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, . Neakceptoval odborný závěr znalce ohledně predikce růstu tržeb pro rok 2020 o 16 % oproti roku 2019, přestože znalec tuto otázku podrobně vysvětlil a porovnával očekávané tržby žalobkyně se společnostmi srovnatelnými s jeho historickou výkonností, které rostly tempem nad 20 %, nikoli průměrnými 7 %. Soud bez přezkoumatelného odůvodnění nahrazoval odborné závěry vlastními úvahami, včetně hodnocení vlivu pandemie Covid 19, makroekonomických ukazatelů a systémového dopadu opožděné výplaty příspěvků na podnikání žalobkyně. Nesprávná je i úvaha soudu, že důvěryhodnost posudku zpochybňuje vyjádření znalce o dlouhodobém vlivu nesprávného úředního postupu na očekávaný růst tržeb, když jde o odborně správný závěr. Žalobkyně dále namítá, že soud neprovedl navržený výslech , tituly před jménem, , jméno FO, , který se podílel na zpracování znaleckého posudku, a tím nedostál pokynům odvolacího soudu z usnesení č. j. , spisová značka, , podle něhož byl tento důkazní návrh legitimní. Soud rovněž nesplnil povinnost zabývat se všemi předpoklady odpovědnosti státu za škodu a neposkytl účastníkům poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Přestože původně žalobkyni uložil zajistit účast , tituly před jménem, , jméno FO, na jednání dne 29.4.2025, krátce před jednáním oznámil, že výslech neprovede.10. Soud dále nesprávně určil, kdy měla řízení o příspěvcích skončit a kdy měly být příspěvky vyplaceny při dodržení zákonných lhůt. Přestože vycházel ze závěrů Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí č. j. , spisová značka, ), tato interpretace vede k nespravedlivým důsledkům a popírá právo žalobkyně na odškodnění za újmu způsobenou výkonem veřejné moci. V řízení 1 (zahájeno 30. 1. 2019) soud dovodil, že lhůta dle § 71 odst. 3 správního řádu „nezačala plynout“, protože druhé rozhodnutí o přerušení řízení bylo potvrzeno nadřízeným orgánem, a vycházel z lhůty uložené Městským soudem v , adresa, (rozsudek sp. zn. , spisová značka, ). V řízení 2 (zahájeno 30. 4. 2020) soud tvrdí, že lhůta neběžela kvůli přerušení, ač rozhodnutí padlo až po 321 dnech. V řízení 3 (zahájeno 31. 7. 2019) rozhodnutí padlo po 232 dnech, přesto soud konstatoval dodržení lhůty. Žalobkyně má za to, že obecné soudy jsou povinny přihlížet k tomu, zda v daném řízení došlo k zbytečným průtahům, či nikoliv. Upozorňuje na ústavněprávní rovinu posouzení dané otázky, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1430/13, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle OdpŠk nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace OdpŠk nesmí vést přímo ani nepřímo k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Z uvedeného žalobkyně dovozuje, že judikaturu dovolacího soudu ohledně přerušení řízení nelze vykládat tak, že by se k již zjištěné nečinnosti v rámci posuzovaných řízeních samých nemělo přihlížet, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nespravedlivým důsledkům. Poukazuje na odůvodnění usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2014, č. j. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že není možné připustit, aby správní orgány mohly svojí případnou nečinnost eliminovat zneužitím institutu př