58 Co 267/2025-55 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 105 521,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části nároku na zaplacení částky 10 765,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 33 121,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 116 287,80 Kč a majetkovou újmu ve výši 33 022,80 Kč s příslušenstvím, které mu měly vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o doplatek ušlého platu. Celková délka řízení vedeného u žalované a správními soudy činila 16 let a 36 dnů, žalovaná mu dosud uhradila 122 392,24 Kč. Žalobce souhlasil se základní částkou 17 000 Kč ročně, nesouhlasil však s modifikací provedenou žalovanou. Požadoval dále náhradu nákladů za právní zastoupení, které ve správním řízení vynaložil ve výši 33 022,80 Kč, ohledně tohoto nároku vzal následně žalobu zpět, v této části bylo řízení zastaveno.3. Žalovaná se žalobním požadavkem nesouhlasila, učinila nesporným, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, částku již vyplacenou však považovala za dostačující. Uplatnila též námitku promlčení.4. Soud I. stupně vycházel z průběhu správního řízení a na něj navazujícího řízení před správními soudy, který podrobně popsal pod bodem 4. odůvodnění napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že řízení trvalo 16 let 1 měsíc a 5 dnů od 25. 8. 2008 do 30. 9. 2024. Současně však vycházel z toho, že žalobce u žalované uplatnil nárok pouze za období do 18. 7. 2024. Soud I. stupně tak nepřisvědčil obraně žalované, že nárok byl uplatněn pouze za období do 18. 1. 2024, kdy bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím služebním orgánem. Soud I. stupně uzavřel, že nárok byl uplatněn za období od zahájení správního řízení do doručení podání, kterým byl tento nárok uplatněn, tedy od 25. 8. 2008 do 18. 7. 2024, tedy za dobu 15 let 10 měsíců a 23 dnů.5. V prvé řadě se zabýval vznesenou námitkou promlčení, vycházel z toho, že správní řízení a na něj navazující soudní řízení je třeba považovat za jeden celek, v daném případě bylo konečným rozhodnutím usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2024, kterým byla odmítnuta kasační stížnost žalobce. Žaloba v této věci byla podána 24. 3. 2025, tedy v rámci šestiměsíční promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Námitku promlčení tak důvodnou neshledal.6. Dále se zabýval délkou řízení, kterou hodnotil jako nepřiměřenou, shledal tak odpovědnostní titul dle § 13 odst. 1 OdpŠk přičemž za odpovídající považoval relutární formu odškodnění. Při stanovení základní částky odškodnění vycházel s odkazem na judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu z částky 17 000 Kč za každý rok řízení, za prvé dva roky v poloviční výši. Nepřisvědčil přitom názoru žalobce, že taková redukce se uplatní pouze u soudních a nikoli správních řízení, která mají zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí. Poukázal přitom na to, že tato redukce se uplatní rovněž pro správní řízení, neboť je odrazem úvahy, že každé řízení nějakou dobu trvá s tím, že z judikatury Nejvyššího soudu žádná výjimka pro správní řízení nevyplývá. Soud I. stupně tak dospěl k základní částce odškodnění ve výši 253 238 Kč (17 000 Kč za první dva roky řízení, 221 000 Kč za dalších 13 let řízení, 14 167 Kč za 10 měsíců a 1071 Kč za 23 dnů). Dále se zabýval modifikací této částky dle kritérií § 31a odst. 3 OdpŠk. Dospěl k závěru, že je na místě snížení této částky o 20 % z důvodu skutkové i právní složitosti, vycházel přitom z toho, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků a bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Pro další snížení pro složitost již důvod neshledal s tím, že ve věci nebyl proveden žádný znalecký posudek, nebylo doručováno do ciziny, počet vyslýchaných svědků rovněž nijak zásadně nevybočoval. Z obsahu správního spisu naopak dovodil, že délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost nebo nezákonnost.7. Dalším snížením o 20 % zohlednil, že řízení probíhalo ve čtyřech stupních, k výraznějšímu snížení důvod neshledal s tím, že nutnost projednání věci ve čtyřech instancích způsobila do značné míry sama žalovaná tím, že žádosti žalobce opakovaně zamítala, přičemž tak činila nepřezkoumatelným či nezákonným způsobem. Poukázal rovněž na to, že kasační stížnost ze strany žalované, kterou projednal Nejvyšší správní soud (čtvrtý stupeň), pak byla podána nedůvodně.8. Naopak shledal podmínky pro navýšení o 30 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce, vycházel přitom z toho, že se jednalo o doplatek platu, tedy věc obdobnou věci pracovněprávní a šlo rovněž o významnou částku (doplaceno bylo 287 609 Kč s příslušenstvím). Poukázal přitom na to, že u , funkce, z povolání má výše poskytovaného platu dopad i na výsluhy.9. Po této modifikaci shledal přiměřeným odškodněním částku 227 914,20 Kč, po odečtení již poskytnuté částky 122 392,24 Kč shledal žalobní požadavek důvodným ohledně částky 105 521,96 Kč a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.10. Při rozhodování o úrocích z prodlení vycházel z ust. § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a pro určení okamžiku prodlení žalované vycházel z ust. § 14 OdpŠk.11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), žalobci coby plně úspěšnému byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu za soudní poplatek a náklady právního zastoupení specifikované pod bodem 32. odůvodnění napadeného rozsudku.12. Proti tomuto rozsudku (výrokům I. a III.) podala žalovaná včasné odvolání, které ještě následně doplnila. Uplatnila odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., vytýkala soudu I. stupně nesprávné právní posouzení. Nesouhlasila s posouzením námitky promlčení, závěr soudu I. stupně, že je z hlediska běhu promlčecí doby třeba zohlednit usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2024 považovala za formalistický, nesprávný a nezohledňující konkrétní okolnosti dané věci. Poukázala na to, že kasační stížnost žalobce byla odmítnuta kvůli nepředložení plné moci zástupce žalobce, věc tak nebyla meritorně projednána, žalobce tak nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Žalovaná dále nesouhlasila s vymezením odškodnění za řízení do 18. 7. 2024, když žalobce v žádosti o předběžné projednání nároku žádné datum neuvádí, dobu trvání řízení definuje použitím minulého času, nárok žalobce tak měl být ohraničen datem 18. 1. 2024, tj. datem právní moci posledního rozhodnutí , funkce, . Žalovaná dále nesouhlasila s modifikací základní částky pro složitost pouze o 20 % s tím, že to neodpovídá zjištěním soudu I. stupně, že podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno 7 svědků a z hlediska právní složitosti poukázala na to, že bylo nutné provést dopočet platu za velké množství přesčasových služeb. Žádala, aby bylo zohledněno, že dle rozsudku Krajského soudu v , adresa, byla v dané věci nezbytná aplikace evropského práva, konkrétně Směrnice Rady č. 93/104/ES a Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88 ES. Již to svědčí pro zvýšenou právní složitost. Namítala dále, že tentýž soud v předmětném rozsudku posoudil věc tak, že část pracovní doby, která převyšovala maximální limity pracovní doby, bylo třeba hodnotit jako práci přesčas a poskytnout za ni příplatek dle příslušné legislativy. Věc tak byla v tomto případě posouzena mimo meritum případu, tedy posouzení otázky, zda žalobce vykonával službu či pohotovost na pracovišti. Poukázala na to, že rozhodnutí žalované nebyla správními soudy zrušena z důvodu špatného právního posouzení, ale z procesních důvodů. Stěžejní právní otázka tak byla v podstatě vyřešena až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022. Závěr soudu I. stupně o nepodstatné složitosti tak považovala za nesprávný. V této souvislosti nesouhlasila ani se zohledněním rozhodování ve čtyřech stupních snížením pouze o 20 %. Poukázala na to, že věc byla nadstandardně právně složitá, ani soudy neposuzovaly věc jednotným způsobem, počet instancí tak měl být zohledněn snížením o 40 %. Nesouhlasila ani s přiznáním plné náhrady nákladů řízení žalobci. Namítala, že žalobce nebyl plně úspěšný, ohledně náhrady majetkové újmy ve výši 33 022,80 Kč vzal žalobu zpět a ani ohledně náhrady ne