68 Co 146/2025-50 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v , adresa, pod sp. zn., Anonymizováno, , spisová značka, . Tvrdí, že byl trestně stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 17. 10. 2017 a ukončeno dne 23. 8. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla schválena dohoda o vině a trestu uzavřená mezi ním (obžalovaným) a státním zástupcem. Řízení tak trvalo bezmála 7 let. Žalobce uplatnil svůj nárok předběžně u žalované, která konstatovala porušení práva, peněžité plnění však odmítla s tím, že žalobce byl odškodněn jinak, a sice formou uložení trestu výrazně pod zákonnou trestní sazbu. Tuto formu zadostiučinění má žalobce za nedostatečnou a trvá na přiznání relutární náhrady.2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávné je i jeho právní posouzení věci, a jsou tak dány odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. e), a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně nevzal v úvahu zcela zásadní skutečnost, že hodnotící aspekt pro ukládání nižšího trestu odnětí svobody spočíval v prohlášení žalobce, který se k vytýkanému jednání doznal, a nikoliv v tom, že žalobce byl stižen trestním řízením vedeným po dobu sedmi let. Soud prvního stupně tím, že tuto skutečnost přehlíží, deformuje skutkové okolnosti věci. Žalobce má svůj požadavek na peněžité odškodnění za naprosto důvodný a navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.5. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. Při jednání odvolacího soudu uvedla, že se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožňuje, a navrhla jeho potvrzení.6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. K projednání odvolání došlo bez účasti žalobce a jeho zástupce. Předvolání k jednání před odvolacím soudem, jež platilo i pro zastoupeného účastníka, bylo žalobcovu zástupci doručeno dne 25. 8. 2025. K jednání odvolacího soudu se za žalující stranu nikdo nedostavil, o odročení jednání požádáno nebylo. Odvolací soud proto v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. jednal nepřítomnosti žalobce i jeho zástupce.7. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz rozsudkem Krajského soudu v , adresa, ze dne 4. 4. 2024, č. j. , spisová značka, , jímž byla podle § 314r odst. 4 trestního řádu schválena dohoda o vině a trestu sjednaná dne 4. 4. 2024 mezi státním zástupcem a obžalovaným (, Jméno žalobce, ), jenž je dle ní vinen zde popsaným skutkem, tedy že neoprávněně dovezl omamnou látku, takový čin spáchal ve velkém rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, čímž spáchal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a za toto jednání a za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 28. 5. 2019, č. j. , spisová značka, , se odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 4 let a 6 měsíců nepodmíněně. Současně byl uložen trest propadnutí věci a trest propadnutí náhradní hodnoty. V odůvodnění tohoto rozsudku se k uloženému trestu uvádí: „… navržený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně, se zařazením pro výkon do věznice s ostrahou a opětovným uložením trestu propadnutí věci a trestu propadnutí náhradní hodnoty, není nepřiměřený jak z hlediska zjištěného skutkového stravu a osoby obžalovaného, tak z hlediska obecných zásad pro stanovení druhu a výměry trestu vyjádřených v ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku, včetně ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Navržený trest je uložen pod zákonnou trestní sazbu stanovenou pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za něž lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let, v tomto případě ovšem při využití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 3 tr. zákoníku. Zde je na místě ještě zdůraznit, že trestní stíhání vůči obžalovanému bylo vedeno téměř po dobu 7 let a důkazní situace zůstala, zejména pokud jde o dovoz , droga, v měsíci červnu 2016 z , stát, do , stát, složitější a učiněné prohlášení obžalovaného o spáchání celého skutku tak mělo poměrně zásadní význam“. Stran ostatních skutečností vycházel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž (v tomto rozsahu) nebyl v odvolacím řízení zpochybněn.8. Co se týče právního posouzení věci, odvolací soud shledává správným závěr soudu prvního stupně, že odpovědnostní předpoklad v podobě existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení (§ 5, § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) byl naplněn, když délku trestního řízení - navzdory jeho nepochybné složitosti (zapojení mezinárodního prvku, komplikované důkazní situaci), jež zde působila jako stěžejní faktor - přesto nelze ospravedlnit. Žalovaná tento závěr nijak nerozporovala, naopak k němu sama došla již v rámci předběžného projednání nároku, a proto žalobci poskytla zadostučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Shledal-li soud prvního stupně tuto kompenzaci dostačující z důvodu, že jistá forma zadostiučinění byla žalobci přiznána již v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu, nelze s ním souhlasit.9. Dle zákonné úpravy obsažené v § 39 odst. 3 tr. zákoníku má být nepřiměřená délka trestního řízení primárně kompenzována právě při stanovení druhu a výměry trestu, a pokud se tak stane, nepřichází již zásadně v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Judikatura dovodila, že takové zmírnění trestu, aby k němu mohlo být v kompenzačním řízení přihlédnuto, musí být navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení, což musí být v rozsudku trestního soudu výslovně uvedeno (anebo z něj musí nezpochybnitelně vyplývat), a má z něj být rovněž patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení. V posuzovaném případě – a v tom je třeba souhlasit se žalobcem – z trestního rozsudku nevyplývá, že by důvodem zmírnění trestu, jenž nedosahoval ani poloviny dolní hranice zákonné sazby (žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 10 do 18 let), byla právě délka řízení, byť je na ni rovněž poukazováno. Děje se tak ovšem v té souvislosti, že navzdory této době (7 let) zůstávala důkazní situace stále složitá, a žalobcovo doznání tak k rozhodnutí o vině (a tím i k ukončení řízení) významně přispělo.10. Třebaže tedy nelze podpořit závěr, že by žalobci byl zmírněn trest v návaznosti na porušení práva na přiměřenou délku řízení, přesto lze v jeho případě odškodnění formou konstatování porušení práva považovat za dostatečné. Nelze totiž odhlédnout od toho, že trestní řízení bylo vyvoláno úmyslnou trestnou činností žalobce, za niž byl pravomocně odsouzen. Ačkoliv zásadně platí, že samotný výsledek řízení, v němž mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, rozhodný, existují z tohoto pravidla výjimky. Taková výjimka byla judikaturou zformulována ve vztahu k nepřiměřeně dlouhým trestním řízením dopadajícím na pachatele úmyslných trestných činů. Tito pachatelé si musejí být vědomi toho, že proti nim bude vedeno trestní řízení, bude vynesen odsuzující rozsudek a bude jim uložen trest. Vědomě se tak stávají „hybateli děje“, a musí jim být zřejmé, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jejich poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnost, zda proti nim trestní stíhání bude vůbec vedeno. V trestním řízení pak pachatel úmyslné