69 Co 156/2025-75 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 118 620 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného , správní orgán, (dále jen „Úřad“) o žádosti o poskytnutí informace pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Žalobce uvedl, že se dne 30. 11. 2021 obrátil na správní orgán s žádostí o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“). Zákonná lhůta pro poskytnutí informace měla dle žalobce marně uplynout dne 16. 12. 2021 a požadované informace byly žalobci poskytnuty teprve po rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. , spisová značka, ze dne 5. 10. 2023. Řízení je třeba posuzovat jako jeden celek, kdy zákonem stanovená lhůta 15 dnů k poskytnutí informací nesmí být překročena. Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí nemajetkové újmy u žalované přípisem ze dne 23. 10. 2023. Žalovaná tento nárok přípisem ze dne 17. 4. 2024 odmítla. Žalobce akcentuje, že k dosažení účelu žádosti bylo nutno využít opravných prostředků, což vedlo k náročnosti procesu získání informací. Žalobce požaduje v základu částku 100 Kč za každý den prodlení, kterou navyšuje o 30 % z důvodu, že věc bylo možno vyřídit v řádu dnů, o 30 % z důvodu složitosti obrany a o 20 % z důvodu zvýšeného významu požadovaných informací. Žalobce požaduje předmětnou částku i s ohledem na inflaci.3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žádost o poskytnutí informací ze dne 30. 11. 2021 byla vyřízena dne 9. 12. 2021 vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti, tedy jedním z možných způsobů vyřízení a byla tedy vyřízena v zákonné lhůtě. Žalovaná dále zdůraznila, že celková délka řízení trvala 1 rok, 10 měsíců a 5 dní. Řízení probíhalo plynule, bez jednotlivých průtahů. Celkem řízení probíhalo v 5 instancích. Správní orgány jednaly zcela standardně, zaujaly určitý právní názor dosud judikatorně neřešené otázky, jehož validita byla následně přezkoumána a vyvrácena ze strany Městského soudu v Praze. Žalovaná v neposlední řadě sporovala výši požadované nemajetkové újmy, kterou hodnotila jako nedůvodnou.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovému závěru, že dne 30. 11. 2021 zaslal žalobce Úřadu podání označené jako „Žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. ve znění: „1. Žádám o žalobu (sp. zn.: , spisová značka, ) proti rozhodnutí , funkce, , správní orgán 2, ze dne 14. 12. 2017, č. j.: , spisová značka, . 2. Žádám o vyjádření ke kasační stížnosti , správní orgán 2, proti rozsudku Krajského soudu v , místo, ze dne 10. 10. 2019, č. j.: , spisová značka, “.5. Dne 9. 12. 2021 vydal Úřad dle § 15 a § 20 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., pod č. j.: , spisová značka, rozhodnutí ve správním řízení vedeném podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), jímž byla žádost ze dne 30. 11. 2021 odmítnuta s tím, že se jedná o výjimku z práva na poskytnutí informace ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Žadatel proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podal ještě téhož dne 9. 12. 2021 odvolání. O odvolání žalobce bylo rozhodnutím , správní orgán 3, (dále jen „, správní orgán 3, “) ze dne 6. 1. 2022, č. j. , spisová značka, (datované zřejmě v důsledku chyby v psaní 6. 1. 2021) napadené rozhodnutí Úřadu zrušeno a věc byla vrácena Úřadu k novému projednání. Vzhledem k tomu, že doposud nebylo jednoznačně zákonem ani dotčenou judikaturou interpretováno, jaké informace mají povahu „informací o rozhodovací činnosti soudů,“ je na povinném subjektu, aby v rámci nového projednání žádosti, pokud opětovně dospěje k závěru, že v daném případě jsou naplněny důvody pro odmítnutí poskytnutí žádaných informací dle ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., své závěry řádným a přezkoumatelným způsobem v rozhodnutí odůvodnil. Úřad poté v rámci nového projednání žalobcovy žádosti dospěl k opětovnému závěru, že je naplněn důvod pro odepření informací vymezený v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., a rozhodnutím č. j.: , spisová značka, ze dne 24. 1. 2022 žádost znovu odmítl. Žalobce proti novému rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podal téhož dne odvolání.6. , správní orgán 3, o odvolání rozhodl dne 23. 2. 2022 rozhodnutím č. j.: , spisová značka, , jímž odvolání zamítl a napadené rozhodnutí povinného subjektu potvrdil. Dne 23. 2. 2023 napadl žalobce výše uvedené potvrzující rozhodnutí , správní orgán 3, žalobou u Městského soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. , spisová značka, ze dne 9. 8. 2023 bylo napadené rozhodnutí , správní orgán 3, ze dne 23. 2. 2022, č. j. , spisová značka, , a rozhodnutí Úřadu ze dne 24. 1. 2022, č. j. , spisová značka, zrušeno a Úřadu bylo uloženo poskytnout žalobci informaci v rozsahu jeho žádosti ze dne 30. 11. 2021 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Městský soud v Praze v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dospěl k závěru, že oba správní orgány vyložily a nesprávně aplikovaly ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Úřad zaslal požadované informace do datové schránky žalobce dne 5. 10. 2023.7. Žalobce z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení uplatnil nárok na nemajetkovou újmu ve výši 100 Kč za každý den prodlení u žalované. Přípisem ze dne 16. 4. 2024 žalovaná nárok žalobce odmítla, neboť bylo rozhodováno v zákonných lhůtách.8. Po provedeném dokazování posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce dle § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010).9. Soud prvního stupně přitom s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že obecně přiměřená délka řízení před správním orgánem činí 4,5 měsíce (15 dnů na vyřízení žádosti + 30 dnů na podání stížnosti + 7 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + případných 15 dnů na rozhodnutí povinným subjektem po přikázání nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy, nebo 15 dnů na vyřízení žádosti + 15 dnů na podání odvolání + 15 dnů na předložení nařízenému orgánu + 15 dnů na rozhodnutí nadřízeným orgánem + přihlédnutí k uložení písemností v případě poštovní přepravy) a před soudem činí 1,5 roku (včetně lhůty k podání žaloby), je-li rozhodováno v jednom stupni, tj. celkem 1 rok a 9,5 měsíce. Posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od jeho zahájení dne 30. 11. 2021, kdy byla podána žádost o poskytnutí informací ke správnímu orgánu, do 5. 10. 2023, kdy bylo žádosti vyhověno. Řízení tedy trvalo celkem 1 rok, 10 měsíců a 5 dnů.10. Řízení bylo do jisté míry procesně složité, neboť bylo rozhodováno na pěti stupních. Soud celé řízení posoudil jako plynulé, všechny orgány postupovaly při vyřizování dané věci koncentrovaně. Soud závěrem konstatoval, že řízení trvající 1 rok, 10 měsíců a 5 dnů za daných okolností nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé. Soud prvního stupně v jednání státu neshledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Vzhledem k tomu, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů pro poskytnutí satisfakce za nesprávný úřední postup, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.11. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).12. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3339/20 ze dne 1. 7. 2021 a jeho závěr, že situaci, kdy je třeba využít důvodného opravného prostředku, je vážným porušením zákona a zjevný exces. Má za to, že se jednalo o excesivní jednání povinného subjektu, nelze jej bagatelizovat a má se projevit v odškodňovacím řízení. Navrhl proto napadený rozsudek změnit tak, že se žalobě vyhovuje.13. Žalovaná navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, kt