69 Co 330/2025-102 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 125 363 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 125 363 Kč jako vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout z neplatné pojistné smlouvy uzavřené dne , datum, , přičemž žalobkyně tvrdila, že na pojistném uhradila celkem 147 763 Kč a obdržela pojistné plnění ve výši 22 400 Kč. Rozdíl měl představovat bezdůvodné obohacení.3. Žalovaná se bránila zejména námitkou promlčení, kterou odůvodnila tím, že poslední platba byla provedena , datum, , a veškeré nároky žalobkyně jsou tak promlčeny. Dále uvedla, že smlouva byla platně uzavřena a že žalobkyně obdržela pojistné plnění.4. Žalobkyně namítla, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a odkazovala na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, která se podle ní týká obdobných případů.5. Soud prvního stupně o nároku žalobkyně rozhodl na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat. Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že pojistná smlouva byla uzavřena dne , datum, , ukončena výpovědí ke dni , datum, , a že žalobkyně uhradila pojistné ve výši 147 763 Kč, zatímco žalovaná jí vyplatila 22 400 Kč. Poslední platba byla provedena , datum, .6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 107 občanského zákoníku ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tedy zákona č. 40/1964 Sb., a dospěl k závěru, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno v objektivní tříleté lhůtě, která začala běžet od jednotlivých plateb pojistného. Soud neshledal žádné okolnosti, které by činily námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení sp. zn. 33 Cdo 2020/2023 ze dne 26. 7. 2023. Soud uzavřel, že žalovaná nejednala úmyslně, že smlouva byla oběma stranami považována za platnou a že žalobkyně neuplatnila své nároky včas. Z těchto důvodů žalobě nevyhověl.7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaná byla v řízení plně úspěšná. Přiznal jí paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., a to za pět úkonů právní služby.8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýkala zejména nesprávné právní posouzení věci. Soud prvního stupně se odmítl zabývat otázkou platnosti pojistné smlouvy, ačkoliv právě její neplatnost byla klíčová pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodl pouze na základě námitky promlčení, aniž by předtím zkoumal, zda nárok vůbec vznikl. Žalobkyně poukázala na to, že bez posouzení platnosti smlouvy nelze určit počátek běhu objektivní promlčecí lhůty. Dále namítala, že soud prvního stupně nezkoumal přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě, přestože k tomu byl povinen i bez výslovného podnětu, a že ignoroval tvrzení o netransparentnosti a neurčitosti smluvních podmínek, zejména ohledně přehledu poplatků. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s aplikací tříleté objektivní promlčecí lhůty, která je podle ustálené judikatury v obdobných spotřebitelských sporech v rozporu se zásadou efektivity a Směrnicí Rady 93/13/EHS. V neposlední řadě žalobkyně namítala, že námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná si musela být vědoma systémových vad pojistného produktu , podezřelý výraz, a přesto inkasovala pojistné plnění.9. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.10. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhla rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.12. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc správně právně posoudil a odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá ke správným závěrům soudu prvního stupně ve věci co dodat.13. K námitce žalobkyně, že bez posouzení platnosti smlouvy nelze určit počátek běhu objektivní promlčecí lhůty, odvolací soud odkazuje na závěry ustálené soudní praxe, zcela aktuálně shrnuté např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1336/2025: „…namítne-li účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o.s.ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3343/09, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, publikovaný pod č. 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, publikovaný pod č. 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002).“.14. Odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody pro řešení odchylné od shora citované judikatury. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud před řešením jiných věcných otázek upřednostnil posouzení opodstatněnosti námitky promlčení. Jeho závěr o tom, že nárok žalobkyně (všechny platby na pojistnou smlouvu učiněné před , datum, , když žaloba byla podána 6. 3. 2025), s ohledem na to, že v posledních třech letech před podáním žaloby žalobkyně žalované nezaplatila ničeho, je promlčen, je správný.15. Ani požadavek žalobkyně na aplikaci evropského práva týkajícího se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (tj. směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách), které brání aplikovat vnitrostátní právo stanovující pro žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tříletou promlčecí lhůtu běžící ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, není důvodná. Odvolací soud se ztotožňuje s obranou žalovaného, že toto právo na posuzovanou věc nedopadá. Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. Proto Ústavní soud závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22).16. Soud prvního stupně posoudil správně i otázku mravnosti námitky promlčení. Okolnosti daného případu nepovažuje odvolací soud za nijak skutkově výjimečné a nevedou tudíž k závěru, že zamítnutí žaloby z důvodu promlčení nároku je nepřiměřenou tvrdostí, kvůli které by bylo na místě odchýlit se od standardních právních následků plynutí času na úkor právní jistoty. Žalobkyně podala žalobu po více než třech letech po zaplacení posledního pojistného (a po ukončení smlouvy výpovědí) a neuvedla žádnou okolnost, která jí bránila v podání včasné žaloby.17. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. dvěma paušálními náhradami po 300 Kč za vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání.19. Závěrem odvolací soud uvádí, že omluvě a žádosti právního zástupce žalobkyně ze dne , datum, o odročení odvolacího jednání nařízeného na , datum, ve 12,00 hodin z důvodu kolize s jiným dříve nařízeným jednáním nevyhověl, neboť nezakládala omluvitelný důvod pro neúčast právního zástupce na tomto odvolacím jednání. Zástupce žalobkyně totiž má adv