70 Co 97/2025-131 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 735 550 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8.25 % ročně z částky 735 550 Kč za dobu od 6. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 105 088,50 Kč (výrok II.).2. Žalovaná částka představovala bezdůvodné obohacení, jehož se žalovanému na úkor žalobkyně mělo dostat tím, že v období od 1. 1. do 31. 12. 2020 byla na pozemcích parc. č. , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, , , číslo, a , číslo, o celkové výměře 14 711 m² v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále také jen pozemky), které jsou ve spoluvlastnictví žalobkyně, umístěna pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného , adresa, tvořící součást , adresa, . Žalobkyně pozemky získala se svým bratrem dědictvím po svém otci , jméno FO, zemřelém dne , datum, . Žalovaný pozemky k umístění komunikace užíval bez jakéhokoliv právního důvodu, za období od 1. 1. až 31. 12. 2020 (tj. 365 dní) tak na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, které žalobkyně vyčíslila na 100 Kč za 1 m2 ročně. Vydání tohoto bezdůvodného obohacení za uvedenou dobu žalobkyně požadovala v rozsahu ½, což odpovídá jejímu spoluvlastnickému podílu k uvedeným pozemkům.3. Žalovaný nárok neuznal. Namítal, že žaloba nemůže být úspěšná, protože pozemky jsou předmětem restitučního řízení, žalobkyně má tudíž právo pouze na ochranu podle restitučních předpisů a nemůže uplatňovat nárok na bezdůvodné obohacení, protože není vlastníkem pozemků (k tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 24. 11. 2023, č. j. , spisová značka, ).Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že rozhodnutím Odboru výstavby ONV v , adresa, ze dne 26. 1. 1987, č. j. , číslo, , byla vyvlastněna část pozemku č. parc. , číslo, o výměře 34 905 m2 a část pozemku č. parc. , číslo, o výměře 1 722 m2 ve prospěch československého státu za účelem stavby komunikace označené „, nazev, “. Nad vyvlastněnou část pozemků č. parc. , číslo, a č. parc. , číslo, byla pro stavbu komunikace zabrána i další část pozemků č. parc. , číslo, a č. parc. , číslo, , z nichž se později (geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. , číslo, ) vydělily pozemky, za jejich bezesmluvní užívání žalobkyně žádá vydat bezdůvodné obohacení. Z tohoto důvodu nebylo možné a až do současnosti není možné pozemky užívat. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně s vědomím toho, že jejímu otci byly před 1. 1. 1990 zabrány a vyvlastněny pozemky, avšak netušíce jaké přesně, požádala (spolu se svým bratrem) jak podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, včas o vrácení celých pozemků parc. č. , číslo, a , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, . Nejprve se žalobkyně a její bratr výzvou ze dne 26. 9. 1991 obrátili na , orgán, a vyzvali jí k vydání parcel č. , číslo, a , číslo, v k. ú. , adresa, , posléze výzvou ze dne 16. 11. 1992 uplatnili nárok dle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu , adresa, s tím, že uplatňují „nárok dle výše citovaných zákonů § 9 odst. 1 na nemovitosti v KÚ , adresa, , jež byly vyvlastněny, což odpovídá § 6 odst. 1“. Pozemkový úřad , adresa, dopisem ze dne k. ú , datum, potvrdil, že žalobkyně a její bratr uplatnili nárok na vrácení parcely dle PK č. , číslo, v. , adresa, .4. Soud prvního stupně na základě námitek žalovaného nejprve zkoumal, zda se žalobkyně s ohledem na zabrání pozemků státem v době nesvobody může domáhat svých nároků z titulu vlastnického práva, tj. i nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků v roce 2020. Došel k totožným právním závěrům jako Městský soud v , adresa, v rozsudku ze dne 24. 11. 2023 č. j. , spisová značka, , který současně respektoval závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023 č. j. , spisová značka, . Nejvyšší soud ve sporu o určení vlastnického práva ke shodným pozemkům poukázal na ustálené závěry soudní praxe, podle nichž mohla-li osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, což platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.). S ohledem na zjištění, že žalobkyně (spolu s bratrem) restituční nárok uplatnila nikoliv jen k pozemkům vyvlastněným rozhodnutím Odboru výstavby ONV v , adresa, ze dne 26. 1. 1987 č. j. , číslo, , ale ke všem fakticky okupovaným pozemkům (když si nebyli jisti, co všechno bylo státem převzato, proto, jak sami uváděli, strýc žalobců koncipoval restituční návrh obecně a široce), žalobkyně vlastnické právo k rozhodným pozemkům pozbyla a spoluvlastníkem pozemků v rozhodném období roku 2020 nebyla. Nemohlo jí tudíž vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo být získáno bezesmluvním užíváním předmětných pozemků. Vlastnické právo žalobkyně k pozemkům může být konstituováno pouze v restitučním řízení, které ale dosud neskončilo.5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobkyně včasné odvoláním. Trvala na tom, že v roce 1987 byla z pozemků č. parc. , číslo, a , číslo, vyvlastněna jen část o rozloze 36 627 m2, z jejich celkové rozlohy, která činila 126 023 m2. Vyvlastňovací rozhodnutí ze dne 26. 1. 1987 přitom neobsahovalo žádnou grafickou přílohu nebylo z něho patrné, jaké konkrétní části tehdy vyvlastňovaných parcel byly vyvlastněním dotčeny. Teprve v roce 2022 vyšlo po zpracování geometrického plánu , právnická osoba, ., najevo, že kromě pozemků vyvlastněných stát zastavěl dalších 14 711 m², o něž jde v tomto sporu. Žalobkyně rozhodné pozemky (spolu s pozemky vyvlastněnými v roce 1987) nabyla po smrti svého otce spolu s bratrem podle dědického rozhodnutí Státního notářství pro , adresa, ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. , spisová značka, , kdy nevěděli, že , nazev, jsou zastavěny, kromě vyvlastněných pozemků, i jejich další pozemky o výměře 14 711 m2 (předmětné pozemky). Ačkoliv žalobkyni bylo známo, že jejímu otci byly v minulosti vyvlastněny „nějaké pozemky“ (p. č. , číslo, a , číslo, ), neměla důvodu spojovat vyvlastnění s pozemky, které na základě dědění po otci nabyla. Teprve v závěru řízení vedeného před Obvodním soudem pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, se žalobkyně dozvěděla, že , nazev, byla postavena nejenom na vyvlastněných pozemcích, ale i na dalších pozemcích. Restituční výzvy adresované Výstavbě inženýrských staveb a pozemkovému úřadu jsou sice obecné, ale výslovně hovoří o vydání pozemků, jež byly vyvlastněny (tedy ve výměře 34 905 m2 a 1 722 m2). Výzvy tak nezahrnovaly pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení, a které vyvlastněny nebyly. Pokud by stát (žalovaná) hrubě nezanedbal své povinnosti, a vyvlastněné a zastavěné pozemky od stávajících p. č. , číslo, a , číslo, oddělil a změnu vyznačil v evidenci nemovitostí, byla by geneze, právní a faktický stav těchto pozemků jasný a žalobkyně by mohla při formulaci restitučních výzev uvést bližší identifikaci. O okolnosti, že před 1. 1. 1990 fakticky zastavil či obestavěl nad rámec vyvlastnění dalších 14 711 m² pozemků bez právního důvodu, stát sám nevěděl (nebyla mapa), a nemohl mít a neměl tak vůli k převzetí pozemků. Dle názoru žalobkyně soud prvního stupně nesprávně vyložil § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., který dle názoru žalobkyně na tuto věc nedopadá, a žalobkyně a její bratr nebyli a nejsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože (na rozdíl od pozemků v roce 1987 vyvlastněných) vlastnické právo k předmětným pozemkům na stát nikdy nepřešlo, a stát je nikdy nepřevzal ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud (po případném doplnění či opakování důkazů) žalobě vyhověl.6. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zdůraznil, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně uplatnila restituční nároky v co nejširší možné míře k celým parcelám č. , číslo, a č. , číslo, v k. ú. , adresa, , a to právě z toho důvodu, že v době uplatnění nároku nebylo zcela zřejmé, jakou část předmětných pozemků stát fakticky zabral pro výstavbu , nazev, (ať na základě vyvlastňovacího rozhodnutí nebo bez právního důvodu). Žalobkyně a její bratr takto postupovali proto, aby postihli veškeré části pozemků, u kterých by mohli mít nárok na odškodnění, a aby žádnou část restitučního nároku nevynechali. Názor žalobkyně, že stát neměl a nemohl mít vůli k faktickému převzetí rozhodných pozemků je dle žalovaného nesrozumitelný v situaci, kdy stát předmětné pozemky fakticky zasta