72 Co 310/2025-68 — Městský soud v Praze

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval určit, že je vlastníkem podílu o velikosti ¼ pozemku č. st. , číslo, , jehož součástí je stavba č. p. , číslo, , (dále jen „předmětné nemovitosti“), zapsaných na LV č. , číslo, u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , k. ú. , adresa, (výrok I). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit náhradu nákladů řízení, a to žalované 1) ve výši 24 280 Kč k rukám její advokátky a žalovanému 2) ve výši 600 Kč (výroky II a III).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že má naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí, protože žalovaná hodnotu jejich poloviny zaplatila finančními prostředky ze společného jmění manželů a poté předmětné nemovitosti převedla na žalovaného.3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne 4. 2. 2021, č. j. , spisová značka, , byla schválena dohoda žalované a její sestry , jméno FO, ohledně rozdělení dědictví po jejich matce , jméno FO, , jejímž předmětem byly mimo jiné i 10předmětné nemovitosti, a to tak, že žalovaná se stane výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí a na vypořádání dědického podílu , jméno FO, jí zaplatí částku 1 250 000 Kč. Darovací smlouvou ze dne 3. 9. 2024 žalovaná darovala předmětné nemovitosti žalovanému (svému synovi). žalovaná nabyla předmětné nemovitosti a současně se zavázala vyplatit , jméno FO, na vypořádání jejího dědického podílu částku 1 250 000 Kč. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 2. 2021. Na základě darovací smlouvy ze dne 3. 9. 2024, s právními účinky ke dni 5. 9. 2024, je žalovaný zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce a žalovaná jsou účastníky řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. , spisová značka, , a to o vypořádání společného jmění manželů.4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve spojení s § 709 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a s odkazem na soudní judikaturu a související soudní praxi uvedl, že naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení práva proto nemůže být (zpravidla) opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V případě požadavku na změnu zápisu ve veřejném seznamu lze tudíž dovozovat naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva tehdy, nelze-li požadavku žalobce dosáhnout jiným způsobem. O takový případ se však v dané věci nejedná. Tvrdí-li totiž žalobce, že žalovaná vyplatila své sestře dědický podíl z prostředků náležejících do společného jmění manželů, lze se domáhat náhrady toho, což žalovaná vynaložila z prostředků společných se žalobcem na svůj výlučný majetek (v probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů). Skutečnost, že žalobce mohl dosáhnout uspokojení svého požadavku žalobou na splnění povinnosti tudíž jednoznačně vylučuje opodstatněnost určovací žaloby v této věci. Tytéž argumenty přitom platí i pro žalobu podanou proti žalovanému, který se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené s žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal splnění podmínek pro jím požadované určení vlastnictví předmětných nemovitostí, soud prvního stupně žalobu zamítl, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaná včasná odvolání.6. Žalobce v odvolání předně zopakoval své přesvědčení, že žalovaná získala polovinu předmětných nemovitostí za peníze zaplacené z jejich společného jmění, a proto se tato jejich část stala součástí vypořádávaného společného jmění manželů. Soudu prvního stupně dále vytkl, že u žalobce neshledal naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva. Je-li totiž zákonem dáno, že součástí společného jmění manželů je vše, co nabyl jeden z manželů za trvání manželství (vyjma výjimek uvedených pod písm. a/ až e/), tak podíl na předmětných nemovitostech se měl stát součástí společného jmění žalobce a žalované. Nabyla-li však žalovaná (v rozporu se zmíněnou zákonnou úpravou) polovinu předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví, šlo (podle žalobce) o absolutně neplatný právní úkon (§ 580 a násl o. z.) a tím i porušení jeho práva vlastnit majetek (čtvrtinu předmětných nemovitostí) garantované mu článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Za současného odkazu na soudní judikaturu, kterou se měl soud prvního stupně řídit (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. Cdo 3245/2017, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3595/2014, a ze dne 17. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3837/2012, a dále rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18, proto žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná, která podala odvolání pouze proti nákladovému výroku rozsudku soudu prvního stupně, nejprve uvedla, že se s rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci samé ztotožnila, a proto navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil. Ve svém odvolání žalovaná poté uvedla, že soud prvního stupně měl při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zástupkyně žalované postupovat podle § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), protože znal hodnotu čtvrtiny předmětné nemovitosti, ohledně které žalobce žádá, aby bylo určeno, že je jejím vlastníkem. Pakliže se jedná o určení vlastnického práva k věci, jejíž hodnota činila 1 250 000 Kč (což je hodnota vypořádacího podílu uhrazeného žalovanou druhé dědičce v dědickém řízení), hodnota čtvrtiny předmětných nemovitostí, ohledně které se žalobce domáhal určení, že je jejím vlastníkem, by měla odpovídat částce 625 000 Kč. Podle § 9a odst. 1 písm. d) a. t. se proto považuje za tarifní hodnotu věci částka 500 000 Kč a podle § 7 bodu 6 a. t. tudíž činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby částku 10 300 Kč. Pakliže žalované byla poskytnuta právní pomoc spočívající v pěti úkonech její zástupkyně, náleží jí náhrada nákladů řízení celkem ve výši 53 750 Kč.8. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalované je důvodné pouze částečně.9. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž jeho právní hodnocení věci je správné. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s pečlivým a výstižným odůvodněním napadeného rozhodnutí ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.10. K odvolacím námitkám žalobce tak odvolací soud nejprve stručně shrnuje, že žalovaná nabyla vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě usnesení ze dne 4. 2. 2021 vydaného v dědickém řízení vedeném o rozdělení dědictví po matce žalované. První polovinu předmětných nemovitostí nabyla žalovaná jako přímá dědička zůstavitelky a druhou polovinu vypořádáním dědického podílu připadajícího její sestře, tj. druhé dědičce, které zaplatila 1 250 000 Kč, což se stalo za trvání manželství žalobce a žalované.11. Pakliže žalobce za popsané situace tvrdí, že žalovaná získala peníze na vypořádání s druhou dědičkou ze společného jmění manželů, svědčí žalobci právo požadovat, aby to, co žalovaná vynaložila z prostředků společných se žalobcem na své výlučné vlastnictví, bylo vráceno do režimu vypořádávaného společného jmění manželů. Pakliže žalobci zákonná právní úprava umožňuje, aby se domohl nápravy jím tvrzené nesprávnosti (vzniklé při nakládání s prostředky, které spolu se žalovanou vlastnil), tím, že podá žalobu na splnění povinnosti, právní zájem na určovací žalobě v této věci dán není.12. Judikatura, kterou žalobce v odvolání zmiňuje, podle odvolacího soudu na projednávaný případ nedopadá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017, totiž (oproti nyní projednávané věci) řešil situaci, kdy se jeden z bývalých manželů domáhal určení vlastnického práva k nemovitosti, která náležela do zaniklého a dosud nevypořádaného společného jmění manželů, byť nebyl zapsán jako její (spolu)vlastník v katastru nemovitostí. V přirovnávaném případě však nešlo o nemovitost získanou jedním z manželů v dědickém řízení.13. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3