13 Co 326/2025-334 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od , datum, do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně od , datum, do zaplacení (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 139 334,83 Kč rovněž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí , Orgán veřejné moci, (dále i jen „krajská hygienická stanice“ či „správní orgán“) o tzv. hlukové výjimce ze dne , datum, , č. j. , hodnota, , zrušeného k jím podané žalobě rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a tedy rozhodnutí nezákonného ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále i jen „OdpŠk“). Újma má spočívat v negativních důsledcích vystavení žalobce a jeho rodiny (manželky a dvou dětí) hluku přesahujícímu nejvyšší přípustné hygienické limity v místě jeho shora uvedeného bydliště v , adresa, , jehož zdrojem je silnice , adresa, , u které žalobce s rodinou bydlí.3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl – svým v pořadí třetím rozsudkem – poté, co byly jeho dva předchozí (zamítavé) rozsudky ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , postupně zrušeny v prvním případě rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , publikovaným pod č. 33/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2023“), jímž byl zrušen (ve vztahu k žalobci, dovolání jeho manželky, původní spolužalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , bylo naopak odmítnuto) i v pořadí první potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího (dále jen „odvolací soud“) ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a v druhém případě nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 818/24, jímž byly zrušeny i v pořadí druhý potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , o odmítnutí proti němu žalobcem podaného dovolání.4. Soud prvního stupně vyšel v řízení následujícím po kasačním zásahu Ústavního soudu zejm. z následujících skutkových zjištění.5. Rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , hodnota, , udělila krajská hygienická stanice časově omezené povolení pro provoz zdroje hluku „, adresa, “, a to na dobu do , datum, . Rozhodla tak v řízení o tzv. hlukové výjimce, vedeném podle § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, k žádosti , právnická osoba, , příspěvkové organizace (dále jen „správce komunikace“). V minulosti krajská hygienická stanice vyhověla obdobným žádostem správce komunikace ve vztahu k témuž zdroji hluku rozhodnutími ze dne , datum, , č. j. , hodnota, , na dobu do , datum, (v bodu 8 odůvodnění napadeného rozsudku uvedeno nesprávně – a znovu, stejně jako v předchozím rozsudku soudu prvního stupně – , datum, ; pozn. odvolacího soudu), a ze dne , datum, , č. j. , hodnota, , na dobu do , datum, . Žalobce, vlastník a obyvatel rodinného domu v přímém sousedství hlukovou výjimkou dotčené komunikace, podal proti rozhodnutí krajské hygienické stanice o v pořadí třetí hlukové výjimce správní žalobu, k níž Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení zejm. s tím, že tento v řízení nedodržel své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví, svým postupem porušil zásady vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a dostatečného zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností, pročež se má v rámci případného vydání další hlukové výjimky podrobně vypořádat s oběma podmínkami pro její vydání předvídanými v ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., s ohledem na podstatu tohoto institutu a s ambicí pro stanovení a vynucení skutečně efektivních opatření, která povedou ke snížení hlukové zátěže, jsa k tomuto účelu podle krajského soudu vybaven i příslušnými pravomocemi sankčního charakteru. Správním orgánem proti rozsudku krajského soudu podaná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . , právnická osoba, po zrušení rozhodnutí ze dne , datum, o žádosti správce komunikace přes uplynutí řady let znovu nerozhodla, provoz dopravy přitom v místě (nejen žalobcova bydliště, ale i v širším okolí) působí setrvale (dlouhá léta – již podle hlukové studie z roku 2005) zvýšený (hygienické limity stanovené pro chráněné venkovní i vnitřní prostory staveb překračující) hluk ve všech denních režimech (tj. v denní i noční dobu).6. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce koupil dům, v němž s rodinou bydlí, v roce 2004, kdy ještě nebyla dostupná žádná objektivní hluková měření, byl si vědom obecné hlučnosti místa, nicméně předpokládal, že akustické podmínky odpovídají normám a současně se spolehl na informaci obdrženou na místním úřadě, že hluk bude v dohledné době (do roku 2011) řešen výstavbou obchvatu, k čemuž však nedošlo, a to dosud. Po koupi domu žalobce realizoval půdní vestavbu tří obytných místností, chodby, komory a koupelny, zkolaudovanou v roce 2007. Vlivem těžké kamionové dopravy docházelo k pravidelnému rušení jeho spánku (i několikrát za hodinu), nejsilněji se problém projevoval v letních měsících, kdy kvůli vedru nebylo možné mít zavřená okna, pokusy o větrání vedly k pronikání hluku do obytných prostor a k opakovanému nočnímu buzení, někdy i více než dvacetkrát za noc. Uvedené se dlouhodobě promítalo do žalobcova psychického i fyzického stavu, kdy trpěl nevyspalostí, zhoršenou koncentrací a vyčerpaností, obtíže byly prohlubovány i tím, že žalobce pracoval (stejně jako jeho manželka) zčásti z domova (home office) a že se po určitou dobu v domě staral o nemocnou matku, které hlukový stres rovněž působil potíže, žalobce pak nemohl „použít ochranu vlastního sluchu“ (tj. – zjevně – spát se sluchátky či špunty v uších), jelikož musel být nepřetržitě připraven reagovat na případné matčiny potřeby. Situace se dostala až tak daleko, že v některých zvláště exponovaných situacích (školní zkoušky dětí) se žalobce s rodinou raději přemístili do hotelu nebo ke známým, aby si odpočinuli od hluku, vyspali se a děti nebyly rušeny v přípravě. Nečinností veřejné správy byl žalobce posléze donucen řešit situaci sám (koupí a montáží vzduchotechniky a nových oken), k čemuž přistoupil v letech 2022/2023 za vynaložení značných finančních nákladů (řádově statisíce Kč), dříve nebyl schopen tuto investici realizovat, protože na to neměl, řešil jiné finanční potřeby (mj. placení hypotéky).7. Uvedená zjištění soud prvního stupně právně posoudil podle § 1 odst. , právnická osoba, , § 5 a § 7 odst. 1 OdpŠk), jež citoval a shledal, že předmětné rozhodnutí krajské hygienické stanice ze dne , datum, je vzhledem k jeho zrušení ve správním soudnictví nezákonným rozhodnutím (pak ale bylo namístě citovat rovněž § 8 odst. 1 OdpŠk – poznámka odvolacího soudu) a že žalobce nevylučuje z práva žádat odškodnění skutečnost, že nebyl účastníkem správního řízení, z nějž nezákonné rozhodnutí vzešlo, pokud bez ohledu na to uspěl s podanou správní žalobou; potud byl soud prvního stupně vázán právním názorem vysloveným v , spisová značka, . Vázán rovněž nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 818/24, dále soud prvního stupně uzavřel, že žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, konzervujícím (ve výsledku protiprávně) v místě žalobcova bydliště přítomnost nadlimitního hluku bez nutnosti přijetí nápravných opatření, předpokládaných přitom již dvěma předchozími hlukovými výjimkami, nemajetková újma záležející ve snížení kvality jeho života (ve sféře osobní, rodinné i pracovní), jejímž spravedlivým odškodněním je peněžitá satisfakce. Dání morálního zadostiučinění se soudu prvního stupně nejevilo být dostačující již vzhledem k dlouhodobosti působení nadlimitního hluku „v době platnosti nezákonné výjimky, a to i navzdory tomu, že takové výjimky byly správními soudy následně zrušeny“ (zrušena však byla jen jedna výjimka, platící od svého vydání do zrušení správním soudem zhruba dva roky; pozn. odvolacího soudu – k tomu dále viz níže), jakož i proto, že žalobce byl nakonec nečinností veřejné správy donucen přijmout opatření ve vlastní režii.8. Po porovnání žalobcovy věci s jinými odškodňovacími případy jak vnitrostátními, tak řešenými Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“), shrnutými v bodech 46 až 51 odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně dále dovodil, že adekvátní odškodnění žalobci vzniklé újmy př