13 Co 329/2023-268 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 741 156,86 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a zavázal žalovanou povinností zaplatit žalobkyni v téže lhůtě na náhradu nákladů řízení částku 429 027,29 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky jako části dlužné ceny díla odpovídající neuhrazeným pozastávkám podle Realizační smlouvy č. , spisová značka, (dále jen „smlouva o dílo“) uzavřené mezi účastníky dne , datum, , ve znění dvou dodatků, vůči kterémuž nároku žalovaná již před podáním žaloby započetla (podle žalobkyně nedůvodně) svoji údajnou pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,2% z ceny díla za každý den prodlení se splněním (údajné) smluvní povinnosti žalobkyně doručit žalované tzv. závěrečnou zprávu do 30 dnů od dokončení a předání díla. K němu došlo dne , datum, , závěrečná zpráva tak měla být žalované (podle jejího názoru) doručena nejpozději do , datum, . Došlo k tomu však až , datum, . Prodlení žalobkyně tak mělo trvat 42 dnů. To žalobkyně odmítá, namítajíc, že ze smlouvy, ve spojení s Pravidly mezirezortní komise pro procesování programu řešení revitalizace , adresa, (dále jen „Směrnice“), má-li být tedy Směrnice vůbec součástí smlouvy, žalovanou dovozovaná povinnost zajištěná smluvní pokutou nevyplývá vzhledem k tomu, že smlouva je v otázce doručování závěrečné zprávy neurčitá (nesrozumitelná). Pro případ, že by tento její výklad smlouvy soud nesdílel, žalobkyně namítla, že uplatňování smluvní pokuty žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, event. že je namístě výši požadované (započtené) smluvní pokuty moderovat zejm. vzhledem k tomu, že žalované v důsledku doručení závěrečné zprávy (až) dne , datum, nejen že nevznikla, ale ani nehrozila žádná škoda. Žalobkyně rovněž upozornila, že Směrnice nebyla (na rozdíl od samotné smlouvy a jejích dodatků) uveřejněna prostřednictvím registru smluv podle zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv). Úroku z prodlení v zákonné výši se žalobkyně domáhá od , datum, do zaplacení s tím, že dlužný doplatek ceny díla byl splatný dne , datum, .3. Soud prvního stupně vyšel (mj.) ze zjištění, podle nichž byla mezi účastníky dne , datum, uzavřena smlouva, jejíž součástí byla Směrnice a kterou se žalobkyně jako zhotovitel zavázala realizovat dílo – provedení stavebních prací při sanaci ekologických škod – „Ochrana levého břehu , adresa, před splaškovými vodami“, ve znění dodatků, a žalovaná jako objednatel se jí za to zavázala zaplatit posléze 32 632 819,71 Kč bez DPH. Strany kromě dalšího ujednaly, že: zhotovitel je při realizaci díla povinen postupovat v souladu s obsahem Směrnice a že v případě rozporu mezi smlouvou a Směrnicí má přednost smlouva; že zhotovitel doručí závěrečnou zprávu pro každý oddělitelný celek nejpozději do 1 měsíce od dokončení a předání tohoto oddělitelného celku, a to všem „zúčastněným subjektům dle Směrnice“; že v případě prodlení zhotovitele (mj.) se splněním této povinnosti je zhotovitel povinen zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 0,2% z ceny díla bez DPH za každý i započatý den prodlení; že „k závěrečné zprávě vydají všechny subjekty dle Směrnice své stanovisko“; že „[z]hotovitel je povinen upravit závěrečnou zprávu dle těchto stanovisek nejpozději do 1 měsíce od jejich doručení“; že „[o]bjednatel vydá stanovisko pouze k finální verzi závěrečné zprávy“ a že zhotovitel předloží závěrečnou zprávu k posouzení mj. žalované. Cena díla byla hrazena průběžně podle žalobkyní vystavovaných faktur, z nichž měla žalovaná právo zadržet a nezaplatit vždy 10%. Celková výše zádržného tak činila 3 263 281,98 Kč. K dokončení a předání díla došlo dne , datum, . Žalobkyně rozeslala dne , datum, závěrečnou zprávu , Orgán veřejné moci, (dále jen „, Orgán veřejné moci, “), technickému dozoru žalované (tzv. supervizorovi) a obci , adresa, (dle dikce smlouvy „právnická osoba“). Tito všichni se k závěrečné zprávě vyjádřili. Poté, co žalobkyně obdržela souhlasná stanoviska těchto tří subjektů (z , datum, , , datum, a , datum, ) doručila dne , datum, závěrečnou zprávu žalované. Dopisem ze dne , datum, žalovaná vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně požádala o její odpuštění, žalovaná jí však nevyhověla s tím, že je ze zákona o majetku státu povinna tuto vymáhat. To učinila dopisem ze dne , datum, , jímž započetla svoji pohledávku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 741 156,86 Kč proti pohledávce žalobkyně k zaplacení pozastávky ve výši 3 263 281,96 Kč, rozdíl ve výši 522 125,10 Kč žalovaná zaplatila žalobkyni dne , datum, .4. Při právním hodnocení uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 555 a násl., § 580 odst. 1, § 2051 a § 2991 o. z. (jeho ustanovení § 2568 odst. 1 o škodě na zásilce je v odůvodnění napadeného rozsudku citováno zjevně omylem). Výkladem příslušných ustanovení smlouvy, za jejíž součást považoval i Směrnici, dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna doručit žalované byť jen koncept závěrečné zprávy (tj. před zaujetím stanoviska , Orgán veřejné moci, , supervizora a právnické osoby), jakkoliv k němu žalovaná nebyla oprávněna vydat své stanovisko. Považoval tedy smlouvu v tomto ohledu za srozumitelnou, platnou, a tedy platně zakládající i nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty pro případ nesplnění této povinnosti žalobkyně, kteréžto ujednání neshledal rozporným s dobrými mravy. Přisvědčil nicméně plně poslední eventuální obraně žalobkyně, pokud navrhovala snížení smluvní pokuty. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , konstatoval, že jakkoliv měla „závěrečná zpráva samotná význam pro revizi z hlediska průběhu vyhotovování díla a dodržení projektové dokumentace“, přičemž „vydáním souhlasného stanoviska k závěrečné zprávě je smlouvou podmíněno dokončení a předání díla“, primárním bylo doručení jejího konceptu ostatním zúčastněným subjektům, čímž byl zahájen připomínkovací proces, jehož účastníkem žalovaná vůbec nebyla. Tuto povinnost žalobkyně dodržela a žalované pak doručila závěrečnou zprávu obratem po obdržení stanovisek zúčastněných subjektů. Zejm. s přihlédnutím k tomu, že i pokud by žalovaná byla „zahrnuta do rozdělovníku při rozeslání konceptu závěrečné zprávy“, k tomuto by podle smlouvy neměla oprávnění se vyjádřit a – tak jako tak – by vyčkávala na výsledek (řádně zahájeného) připomínkovacího procesu, neshledal soud prvního stupně „rozdílu mezi tím, byl-li by žalované doručen koncept závěrečné zprávy nebo ne“. Tvrzení žalované o významu porušení předmětné povinnosti zhodnotil jako nedostatečná a obecná. S ohledem na to soud prvního stupně shledal výši smluvní pokuty, dosahující za 42 prodlení se splněním ryze formální povinnosti celých 8,4% z ceny mnohamilionového stavebního díla, které přitom žalobkyně provedla řádně a včas, jako nepřiměřeně vysokou, a proto k návrhu žalobkyně přistoupil k její moderaci „v rozsahu 100%, protože žalované reálně žádná škoda nehrozila ani objektivně nevznikla“.5. Proto soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou, dovozuje, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, pokud „nedisponuje pohledávkou na zaplacení smluvní pokuty, kterou proti pohledávce žalobkyně na vrácení zádržného staví“. Žalované proto uložil zaplatit zažalovanou částku spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši (aniž by odůvodnil počátek prodlení právě ke dni , datum, – poznámka odvolacího soudu) a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), na jejichž podkladě přiznal v řízení plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu a nákladů jejího zastoupení advokátem.6. Žalovaná napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním. V něm s odkazem na odvolací důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně v poměrech souzené věci aplikoval ustanovení § 2051 o. z., vytýkajíc mu předně, že na ni nesprávně přenesl povinnosti tvrzení a důkazní ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty. Tyto povinnosti však – podle soudem prvního stupně přitom odkazovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu – tížily žalobkyni jakožto dlužníka (smluvní pokuty). Žalobkyně však v tomto ohledu v průběhu řízení nic relevantního netvrdila. Byla to naopak žalovaná, kdo opakovaně poukazovala jak na přiměřenost denní sazby smluvní pokuty, tak na úlohu závěrečné zprávy z pohledu následné (celospolečensky žádoucí) kontroly výdajů i cílů veřejné zakázky, k níž je žalovaná (Ministerstvo financí jako organizační složka státu) podle zákona povinna. Moderace smluvní pokuty až do výše 100% neodpovídá tomu, že vznik práva na smluvní pokutu nen