18 Co 8/2026-53 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně konstatoval, že v řízení ve věci přechodného pobytu rodinného příslušníka Evropské unie bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené době (výrok I). Soud I. stupně zároveň zamítl žalobu co do nároku žalobkyně na zaplacení částky 25 389 Kč s úrokem z prodlení 12 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 050 Kč (výrok III).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení o udělení pobytového oprávnění. Řízení bylo zahájeno dne , datum, a bylo ukončeno převzetím povolení k pobytu dne , datum, . Od jeho zahájení až do rozhodnutí věci trvalo 186 dnů a lhůta byla překročena o 126 dnů. Řízení bylo pro žalobkyni zcela zásadně důležité, šlo o možnost pobytu na území , adresa, , kde má manžela a dvě nezletilé školou povinné děti, o které se musí, kvůli jejich věku i pracovní vytíženosti manžela, osobně starat. Při stanovení částky vycházela žalobkyně z částky 93 Kč denně za dobu 126 dní a poloviční za dobu 60 dní.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné s tím, že zákonná lhůta k rozhodnutí počala běžet až ode dne zaplacení správního poplatku, k čemuž byla žalobkyně vyzvána dne , datum, Dne , datum, byla žalobkyně dále vyzvána k předložení platného dokladu o zdravotním pojištění, který doložila dne , datum, , čímž byla žádost kompletní. Téhož dne (, datum, ) požádal správní orgán , Adresa orgánu veřejné moci, o provedení pobytové kontroly, jejíž výsledek obdržel dne , datum, . Lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela od , datum, do , datum, podle § 169t odst. 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „ZoPC“). Dne , datum, byl vydán záznam dle § 169t odst. 8 ZoPC. Následně byla dne , datum, vydána a žalobkyní převzata výzva k převzetí průkazu na , datum, , později posunutému na , datum, , kdy byl průkaz skutečně předán. Lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela od , datum, do , datum, podle § 169t odst. 9 ZoPC. Správní orgán tak podle žalované neporušil lhůty. Prodlevy byly způsobeny odstraňováním vad žádosti a po dobu jejího doplňování lhůta neběžela.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývá, že dne , datum, podala žalobkyně u žalované žádost o udělení pobytového oprávnění. Téhož dne byla vyzvána k zaplacení správního poplatku, který zaplatila bankovním převodem dne , datum, . Dne , datum, vyzval správní orgán žalobkyni k předožení platného dokladu zdravotního pojištění, který žalobkyně zaslala dne , datum, , a současně požádal policii ČR o pobytovou kontrolu, která byla bezúspěšně provedena v místě bydliště žalované dne , datum, a poté dne , datum, , kdy informaci o jejím výsledku obdržel správní orgán dne , datum, . Dne , datum, byl učiněn správním orgánem záznam podle § 169t odst. 8 ZoPC k vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka formou průkazu o povolení k pobytu a žalobkyně byla vyzvána dopisem ze dne , datum, , aby si průkaz vyzvedla dne , datum, , tento termín byl nasledně posunut na den , datum, , kdy byl průkaz žalobkyni předán. Dále měl soud za prokázané, že dcera žalobkyně byla od , datum, přijata do MŠ.5. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk.“), a podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ZoPC“) ve spojení se zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“).6. Soud I. stupně mlčky dovodil, že podmínka řízení spočívající v předchozím uplatnění nároku u žalované byla ve smyslu § 6 zákona č. 82/1998 Sb. splněna. Konstatoval, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně k překročení zákonné 60denní lhůty pro vydání povolení k přechodnému pobytu o 65 dní. Tu počítal od připsání správního poplatku na účet, kdy za postačující považoval lhůtu 3 dnů, tj. od , datum, . Lhůta k vydání rozhodnutí uplynula dne , datum, a záznam o vydání rozhodnutí byl učiněn dne , datum, .7. Soud I. stupně připomněl, že samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemusí mít automaticky za následek i vznik nemajetkové újmy, ale je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, vzít v úvahu všechny aspekty projednávané věci a hodnotit i to, zda nepřiměřená délka řízení je v konkrétním případě způsobilá vyvolat tak silný zásah do osobnostní sféry žalobkyně, aby jí způsobila nemajetkovou újmu. K tomu uzavřel, že žalobkyni vznikla újma spočívající ve zvýšení pocitu nejistoty spojené s obavami o budoucnost, avšak každé řízení o žádosti, na jejíž vyhovění není bez dalšího právního nárok, je na straně žadatele spojeno s pocity nejistoty o jeho výsledku, přičemž po žadateli lze oprávněně žádat, aby uvedenou nejistotu snášel maximálně po dobu, která je stanovena jako lhůta pro vydání rozhodnutí, což je v projednávané věci 60 dnů. Ačkoli pocity nejistoty z výsledku řízení, jímž je žadatel vystaven po uplynutí této lhůty, je nutno považovat za nemajetkovou újmu na straně žadatele, nejistota, která se intenzitou neliší od běžných životních situací a je v daném případě tvořena 65denním prodlením s vydáním rozhodnutí, neopodstatňuje poskytnutí relutární satisfakce. Jako postačující zadostiučinění považoval konstatování práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené době. Tento názor se promítl ve výroku napadeného rozsudku.8. Soud I. stupně proto žalobě částečně vyhověl (výrok I.) tím, že konstatoval porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nárok žalobkyně na relutární satisfakci ve výši 25 389 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II.), jelikož intenzita nemajetkové újmy způsobené průtahem nebyla dostatečná pro přiznání finanční kompenzace. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a tyto přiznal ve věci úspěšné žalobkyni za právní zastoupení advokátem (výrok III.).9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, směřující proti výroku II. rozsudku. Předně namítá, že nalézací soud nesprávně posoudil okamžik připsání správního poplatku na účet správního orgánu. Upozorňuje, že ve správním spise zcela chybí doklad o tom, kdy byl poplatek skutečně připsán, což je v rozporu s právními předpisy. Nalézací soud si proto svévolně konstruoval třídenní dobu k připsání platby od okamžiku jejího odeslání, jak uvedl v odst. 12 rozsudku. Podle žalobkyně však měl soud vyzvat žalovanou k doložení skutečného dne připsání částky, a pokud by tento údaj prokázán nebyl, měl vycházet z předpokladu, že platba byla připsána již v den jejího odeslání, neboť nejistota ohledně skutkového stavu byla způsobena pochybením správního orgánu. Závěr soudu o počátku běhu lhůty ode dne , datum, je proto podle žalobkyně spekulativní a nesprávný.10. Nesouhlasí ani s posouzením otázky vlivu pobytové kontroly na běh lhůty k vydání rozhodnutí. V odst. 12 rozsudku nalézací soud uvedl, že lhůta neběžela po dobu vyčkávání na výsledek této kontroly. Žalobkyně zdůrazňuje, že provádění pobytové kontroly nemůže ze zákona běh lhůty přerušit ani jej ovlivnit, a už vůbec ne v situaci, kdy o její provedení bylo požádáno až po uplynutí zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí. Odkazuje přitom na argumentaci uvedenou v části IV její repliky ze dne , datum, . Konstatuje, že se soud s těmito zásadními námitkami nevypořádal, což činí rozsudek nepřezkoumatelným.11. Za nepřezkoumatelné považuje žalobkyně rovněž závěry nalézacího soudu o okamžiku ukončení řízení. Podle soudu újma žalobkyni nevznikala od dne, kdy byla vyzvána k převzetí průkazu o povolení k přechodnému pobytu, aniž by žalobkyně chápala, proč by zrovna tato skutečnost měla představovat okamžik vydání rozhodnutí, a soud své úvahy nijak nezdůvodnil.12. Žalobkyně dále polemizuje se závěrem nalézacího soudu ve vztahu k formě zadostiučinění. Soud uzavřel, že postačí pouhé konstatování porušení práva s odkazem na to, že nejistota, kterou řízení vyvolalo, se neliší od běžných životních situací. Ani zde soud neuvedl žádnou logickou úvahu, z níž by vyplývalo, proč řízení nepovažuje za závažné natolik, aby odůvodňovalo přiznání peněžité satisfakce, a nevypořádal se s tvrzeními žalobkyně uvedenými v čl. V žaloby a čl. VI repliky ze dne , datum, . Žalobkyně nesouhlasí s bagatelizací významu řízení, neboť šlo o její pobytové oprávnění na území , adresa, , kde má manžela a dvě nezletilé děti, o které se převážně stará a reálně hrozilo, že bude nucena opustit rodinu, nemohla vykonávat výdělečnou činnost a měla obavy z možného zajištění či deportace policií. Zdůrazňuje, že tyto okolnosti odůvodňují přiznání výrazně zvýšeného peněžitého zadostiučinění, jak