Městský soud v Praze 19 Co 145/2026-210 – Bezdůvodné obohacení

V záhlaví označeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobci 784 500 Kč s úrokem ve výši 172 680 Kč a úrokem z prodlení ve výši 700 Kč denně od 30. 1. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 71 910 Kč, a to k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.2. Takto rozhodl o žalobě odůvodněné tvrzením, že dne 29. 1. 2024 uzavřeli účastníci smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalované zápůjčku ve výši 1 439 000 Kč, a to v hotovosti k rukám jednatele žalované , jméno FO, prostřednictvím kurýra za směněnou kryptoměnu. Žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku s úrokem ve výši 12 % ročně nejpozději do 29. 1. 2025, a to ve splátkách ve výši 150 000 Kč a v případě prodlení dále také úrok z prodlení ve výši 700 Kč za každý den tohoto prodlení (dále jen „Smlouva“). Žalovaná vrátila žalobci pouze částku ve výši 654 500 Kč, tedy je dosud v prodlení s vrácením částky ve výši 784 500 Kč a zaplacením úroku za období od 29. 1. 2024 do 29. 1. 2025 ve výši 172 680 Kč. Přestože žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou ze dne 2. 3. 2025, která byla žalované doručena dne 12. 3. 2025, žalovaná dluh odmítla uhradit.3. Žalovaná se bránila tvrzením, že smlouva je neplatná, neboť zápůjčka nebyla nikdy žalované poskytnuta. Smlouvu měl za žalovanou podepsat jednatel , jméno FO, (, jméno FO, ) /dále jen „, jméno FO, “/ dne 29. 1. 2024, který také podepsal prohlášení o přijetí peněžních prostředků ze dne 23. 1. 2024 (dále také jen „Prohlášení“). Aby Prohlášení bylo chápáno jako poskytnutí peněz žalované, mělo mít formulaci, že žalovaná prohlašuje, že převzala peníze, to ale nemá. Jde pouze o prohlášení pana , jméno FO, , neboť ten uvedl, že převzal peněžní prostředky pro žalovanou, tedy toto prohlášení je koncipováno svým obsahem nikoliv tak, že jsou peněžní prostředky předávány žalované, ale že jsou předávány panu , jméno FO, , aby je předal žalované. Prohlášení podle žalované dále odporuje ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Částka 1 439 000 Kč nebyla panem , jméno FO, vložena na účet ani do pokladny žalované. Žádný závazek k vrácení uvedené částky neplyne ani z účetnictví žalované, ani z účetní závěrky žalované za rok 2024. Žalovaná neeviduje ani žádné platby na účtu či z pokladny ve prospěch žalobce. Pan , jméno FO, se stal společníkem a jednatelem žalované, neboť slíbil přivést investora k financování autolakovny. Pan , jméno FO, ale v době uzavření Smlouvy tvrdil, že investora ještě nemá, že má peníze tvrdil až v březnu 2024, ale dané tvrzení mělo charakter, že tyto peníze získal on a teprve je vloží do společnosti. Nakonec však došlo k rozchodu společníků a pan , jméno FO, žalovanou opustil. Zapůjčené finanční prostředky použil pan , jméno FO, ve prospěch žalované, za což získal obchodní podíl ve společnosti. Jednatel žalované pan , jméno FO, se setkal se žalobcem pouze jednou a neměl nikdy informaci, že by byl žalobce v nějakém přímém obchodním kontaktu se žalovanou. , jméno FO, poslal žalobci 1 175 EUR dne 30. 1. 2024 s tím, že jej o to požádal pan , jméno FO, , neboť z důvodu komplikací nemohl poslat peníze žalobci sám. Žalovaná má podezření, že žalobce i žalovaná se stali obětí pana , jméno FO, . Listiny předložené žalobcem byly vyhotoveny až dodatečně s cílem obohatit se na úkor žalované. Žalovaná proto sporuje pravost daných listina i podpisů na nich. Žalovaná dále namítla neplatnost Smlouvy s tím, že finanční prostředky byly poskytnuty v eurech, nikoliv v korunách. Uvedené písemné doklady pak neodpovídají ani datem, kdy měla být zápůjčka poskytnuta, ani místem, kde měla být podle uvedených písemných dokladů podepsána.4. Na základě skutkových zjištění, podrobně popsaných v odstavcích 9. až 12. rozsudku, soud I. stupně dovodil, že dne 29. 1. 2024 byla mezi účastníky uzavřena Smlouva o zápůjčce na částku 1 439 000 Kč, kterou za žalovanou podepsal její tehdejší jednatel , jméno FO, . Na základě Smlouvy byly peníze skutečně žalované poskytnuty, a to v hotovosti v ekvivalentu 60 000 EUR, což potvrdilo písemné potvrzení o převzetí prostředků i svědecká výpověď , jméno FO, , kterou soud vyhodnotil jako věrohodnou. Námitky žalované, že k poskytnutí zápůjčky nikdy nedošlo, že předložené listiny nejsou pravé, že peníze nepřevzala společnost, ale pouze , jméno FO, , a že předání hotovosti bylo v rozporu se zákonem o omezení plateb v hotovosti soud I. stupně odmítl. Dospěl k závěru, že , jméno FO, jednal jako jednatel žalované, a převzetí peněz proto zavazovalo přímo společnost. Pravost Smlouvy a potvrzení o převzetí peněz soud považoval za prokázanou a neshledal důvod pro znalecké zkoumání podpisů. Soud dále uzavřel, že skutečnost, že zápůjčka byla fakticky předána v eurech, zatímco Smlouva uváděla částku v korunách, nemá na platnost Smlouvy vliv. Ani porušení zákazu plateb v hotovosti nad zákonný limit nezpůsobuje neplatnost Smlouvy, ale může mít pouze veřejnoprávní důsledky. Uzavřel, že bylo prokázáno, že žalovaná vrátila žalobci jen část poskytnutých prostředků, a proto zůstala dlužna 784 500 Kč. K této částce náleží i sjednaný úrok 12 % ročně a smluvní úrok z prodlení 700 Kč denně. Proto soud žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalované zároveň uložil podle § 142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit žalobci náklady řízení.5. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání. Soudu I. stupně vytkla, že odmítl provést důležité důkazy, zejména výslech žalobce, výslech současného jednatele , jméno FO, , znalecký posudek z oboru písmoznalectví a originály listin. Podle žalované mohly právě tyto důkazy prokázat, že zápůjčka nebyla společnosti nikdy poskytnuta, předložené listiny jsou nevěrohodné nebo mohly být vyhotoveny dodatečně, šlo o soukromý vztah mezi žalobcem a bývalým jednatelem , jméno FO, . Soud přitom podle žalované založil své rozhodnutí prakticky jen na výpovědi jediného svědka, pana , jméno FO, , aniž věrohodnost tohoto klíčového svědka dostatečně zhodnotil. Namítala, že svědek mohl mít vlastní zájem na výsledku sporu, neboť pokud by nebyla uznána zápůjčka společnosti, mohl by nést odpovědnost osobně. Žalovaná poukázala na rozpory v tvrzeních žalobce a svědka, které zásadně oslabují důvěryhodnost žalobcovy verze skutkového děje (žaloba uváděla zápůjčku ve výši 1 439 000 Kč, svědek vypověděl, že převzal 60 000 EUR, žalobce nejprve tvrdil kombinaci hotovosti a převodu a později uváděl výlučně hotovostní předání prostřednictvím kurýra). Žalobce neprokázal vznik zápůjčky vůči společnosti. Peníze převzal pouze pan , jméno FO, , nebyly vloženy na účet společnosti, neobjevily se v pokladně ani v účetnictví společnosti, potvrzení o převzetí peněz podle svého znění dokládá převzetí peněz osobně panem , jméno FO, , nikoliv společností. Podle žalované proto nedošlo k reálnému odevzdání předmětu zápůjčky společnosti jako dlužníkovi. Žalovaná poukazuje na to, že případné splátky byly hrazeny z osobních účtů pánů , jméno FO, a , jméno FO, , nikoliv z účtu společnosti, z čehož dovozuje, že nešlo o dluh žalované, ale šlo o soukromý závazek , jméno FO, vůči žalobci. Namítá přitom, že podpisy na Smlouvě a potvrzení vykazují nesrovnalosti; soud bez odborného posouzení sám usoudil, že podpisy jsou v pořádku; existují indicie, že listiny mohly být vyhotoveny dodatečně (antedatovány), z čehož dovozuje potřebu znaleckého zkoumání. Upozorňuje také na rozpor v datech uvedených na potvrzení o převzetí peněz. Připomíná, že částka byla předána v rozporu se zákonem o omezení plateb v hotovosti, což měl soud rovněž zohlednit při hodnocení věrohodnosti žalobcových tvrzení. Uzavřela, že dokazování prokázalo nanejvýš to, že žalobce předal peníze panu , jméno FO, . Nebylo však prokázáno, že peníze převzala žalovaná společnost, že peníze vstoupily do její majetkové sféry a že tak vznikla platná zápůjčka vůči žalované. Dlužníkem žalobce je případně pan , jméno FO, , nikoliv společnost. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek a žalobu v celém rozsahu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení, případně zrušil rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání s pokynem provést navržené důkazy.6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně coby věcně správného. Soud správně zjistil skutkový stav a vyhodnotil všechny důkazy. Bylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce, předání peněz žalované prostřednictvím jejího tehdejšího jednatele , jméno FO, a existence dosud nesplaceného dluhu. Odvolání pouze opakuje již dříve uplatněné námitky, žalovaná nepřináší nové skutečnosti ani důkazy. Její argumentace je založena převážně na spekulacích o tom, jak bývalý jednatel s penězi naložil, což není pro spor mezi žalobcem a žalovanou právně významné. Popírá, že by byl s bývalým jednatelem žalované v přátelském vztahu. Žalovaná pro své tvrzení nepředložila žádné důkazy. Žalovaná odpovídá za jednání svého jednatele. , jméno FO, byl oprávněn jednat za společnost samostatně. Případné vnitřní problémy společnosti, spory mezi jednateli nebo nesprávné nakládání s prostředky nemohou jít k tíži žalobce. Pokud bývalý jednatel porušil své povinnosti, může žalovaná uplatnit nároky vůči němu, nikoli zpochybňovat svůj dluh vůči žalobci. Výpověď , jméno FO, byla věrohodná, přičemž nebyla jediným důkazem, nýbrž byla podpořena ostatními důkazy. Zápůjčka byla žalované skutečně poskytnuta, neboť peníze převzal jednatel oprávněný jednat za společnost, což znamená převzetí žalovanou. To, že prostředky nebyly zachyceny v účetnictví, nemá vliv na vznik ani existenci dluhu. Žalobci byla část dluhu vrácena. Není rozhodné, z jakého účtu nebo jakým způsobem byly splátky hrazeny. Výslech dalšího jednatele ani žalobce by nemohl změnit základní zjištění. Znalecké zkoumání podpisů nebylo nutné, protože podpisy byly potvrzeny svědkem a dalšími důkazy. Případné porušení zákona o omezení plateb v hotovosti není relevantní, neboť nevede k neplatnosti smlouvy ani k zániku povinnosti vrátit půjčené peníze. Žalovaná se nemůže obohatit na úkor žalobce jen kvůli formě předání peněz.7. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.8. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za prokázané, že Smlouva byla uzavřena mezi žalobcem coby zapůjčitelem a žalovanou coby vydlužitelem. Tento závěr je dostatečně prokázán obsahem listinných důkazů (Smlouvy o zápůjčce, potvrzení o přijetí peněžních prostředků) a výslechem bývalého jednatele žalované , jméno FO, .9. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani odvolací námitky žalované. S většinou odvolacích námitek se již správně vypořádal soud I. stupně v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud na jeho argumentaci pro stručnost odkazuje.10. Pro samotný vztah ze zápůjčky je významná judikatura zdůrazňující, že závazek k vrácení peněz vzniká tomu subjektu, kterému byly prostředky poskytnuty. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že smlouva o zápůjčce je reálným kontraktem a vzniká až přenecháním předmětu zápůjčky. V daném případě bylo dostatečně prokázáno, že peněžní prostředky byly předány jednateli jednajícímu za žalovanou společnost, z čehož lze dovodit, že byly poskytnuty žalované společnosti. Ani odvolací soud nezaujímá názor žalované, že podle formulace potvrzení o přijetí peněžních prostředků převzal tyto prostředky pan , jméno FO, pro sebe a nikoli pro žalovanou. Formulace „jsem dne 29. 1. 2024 obdržel od …. peněžní prostředky … pro společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , kde jsem jednatelem“ ve spojení s textem Smlouvy neponechává prostor pro výklad zastávaný žalovanou. Rozdílné datum na předmětném potvrzení (23. 1. 2024) svědek , jméno FO, věrohodně vysvětlil tím, že se jedná o přepis.11. Základním východiskem je koncepce vycházející z § 164 odst. 1 o. z., tedy že jednání statutárního orgánu je jednáním přičitatelným právnické osobě. Přijme-li jednatel plnění při uzavírání smlouvy za společnost, je toto plnění zásadně přičitatelné společnosti, i když s ním následně naloží v rozporu se svými povinnostmi. Dlužníkem ze smlouvy je i v takovém případě stále společnost, jednatel nicméně může nést odpovědnost vůči společnosti za porušení svých povinností při výkonu funkce, případně za bezdůvodné obohacení či náhradu škody.12. Byla-li v daném případě Smlouva o zápůjčce uzavřena jménem společnosti a byly-li peněžní prostředky předány jednateli jako osobě oprávněné za společnost jednat s tím, že se jedná o prostředky pro společnost, stala se právě společnost účastníkem závazkového vztahu a pasivně legitimovaným subjektem k vrácení poskytnutých prostředků. Skutečnost, že jednatel následně finanční prostředky společnosti nepředal a použil je pro sebe (jak tvrdí žalovaná), může založit jeho odpovědnost vůči společnosti, nikoliv však bez dalšího zánik nebo přechod dluhu společnosti vůči věřiteli. Právně bezvýznamné je tedy to, zda byly zapůjčené prostředky vloženy na účet společnosti, zda se objevily v účetnictví společnosti a z jakého účtu (z jakých zdrojů) byly následně splátky zápůjčky hrazeny (byť zjištění, že jednu splátku zápůjčky uhradil druhý z jednatelů žalované, opět nasvědčuje závěru o pasivní legitimaci právě samotné žalované), jakož i to, zda byla zápůjčka předána v rozporu se zákonem o omezení plateb v hotovosti.13. Žalovaná staví svou obranu na tvrzení, že Smlouva pouze zastírala soukromou půjčku jednateli , jméno FO, . Žalovaná přitom ale netvrdí a neprokazuje pro takový závěr právně relevantní skutečnost, tedy, že by žalobce věděl o tom, že Smlouva zastírá soukromou půjčku jednateli , jméno FO, , což by byla jediná v úvahu přicházející situace, kdy by skutečně pasivní legitimace v daném řízení svědčila jednateli , jméno FO, . Žalovaná takovou skutečnost nejen netvrdí, ale naopak vyslovila podezření, že „žalobce i žalovaná se stali obětí pana , jméno FO, “, čímž vlastně tvrdila opak. Za takové situace pak nepřichází do úvahy ani případné poučení o chybějícím tvrzení, neboť by tím žalovaná byla v zásadě vyzvána, ať své tvrzení nikoli doplní, nýbrž „opraví“ (namísto stávajícího tvrzení uvede jiné, s dosavadním tvrzením rozporné).14. K tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi svědka , jméno FO, odvolací soud připomíná, že tento důkaz nebyl jediným důkazem vedoucím k závěru o pasivní věcné legitimaci žalované. Obsah výpovědi svědka koresponduje s obsahem stěžejních listinných důkazů (Smlouva, potvrzení o převzetí peněz, doklady o splátkách). Rozpory v žalobních tvrzeních (měna, způsob předání peněz, okolnosti poskytnutý prostředků) nejsou samy o sobě rozhodující, pokud základní skutkové jádro zůstává stejné, tedy že žalobce coby zapůjčitel poskytl prostředky určené pro žalovanou společnost coby vydlužitele a tyto prostředky byly za žalovanou společnost převzaty jejím jednatelem.15. K námitce opomenutých důkazů odvolací soud připomíná, že o tom, jaké důkazy budou v řízení provedeny, rozhoduje zásadně soud. Soud I. stupně dostatečně zdůvodnil, proč neprovedl další navržené důkazy, když v odst. 14 odůvodnění rozsudku uvedl, že „o věci bylo možno rozhodnout na základě již provedeného dokazování a další dokazování proto nebylo nutné“. Soud tak vyšel z prokázaného skutkového stavu, nikoliv ze závěru o neunesení důkazního břemene žalovanou.16. Co se týče důkazu výslechem žalobce a jednatele žalované , jméno FO, , tedy výslechu účastníků řízení, navíc Nejvyšší soud stabilně poukazuje na to, že výpověď účastníka řízení je koncipována v ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. toliko jako podpůrný důkazní prostředek, k jehož provedení může ve sporných řízeních soud přistoupit až tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010), přičemž výslech účastníka zásadně neslouží k doplňování neúplných či chybějících skutkových tvrzení; přihlédnout je k tomu třeba pouze tehdy, pokud účastník v rámci své výpovědi tak učiní (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). Zákonodárce zde vychází z toho, že „pro důkaz výpovědí účastníků řízení je příznačné, že tu vyslýchaný vypovídá o vlastních záležitostech, a že proto nelze (jak ukazují praktické zkušenosti) očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě“. „Pouze“ z tohoto důvodu – tedy s ohledem na nemožnosti záruky, že účastník bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě – zákonodárce možnost nařízení takového důkazu odsouvá, aniž by tím však jakkoli předjímal rámec jeho hodnocení, které bude vždy odvislé od toho kterého konkrétního případu. Navíc žalovaná nijak blíže nespecifikovala, jaká konkrétní tvrzení by měla být výslechem účastníků řízení prokázána, když navrhla provést tyto důkazy obecně za účelem prokázání okolností ohledně uzavření Smlouvy. V případě žalobce nebyla navíc splněna ani zákonná podmínka jeho souhlasu s výslechem (§ 131 odst. 1 o. s. ř.) a jednatel žalované , jméno FO, se k odvolacímu jednání, přestože byl jeho výslech navrhován, ani nedostavil. Odvolací soud dále považuje shodně se soudem I. stupně provedení důkazů originály listin a znaleckým posudkem na posouzení pravosti podpisů listin za nadbytečné, neboť pravost fotokopie listin i pravost podpisů na těchto listinách obsažených (včetně dat pořízení) byla potvrzena osobami, které listiny vyhotovily a podepsaly.17. Vzhledem ke shora uvedenému proto odvolací soud shledal přezkoumávaný rozsudek ve výroku věcně správným, a jako takový ho podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.18. O nákladech řízení odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady plně úspěšného žalobce tvoří náklady zastoupení advokátem za 2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu – po 11 460 Kč a 2x režijní paušál po 450 Kč (§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. d/, g/, § 13 odst. 1, 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tj. celkem 23 820 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 o. s. ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.