19 Co 68/2026-51 – Městský soud v Praze

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně řízení co do částky 40 000 Kč zastavil (výrok I.), žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 70 000 Kč zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 417 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).2. Soud I. stupně rozhodoval o nároku na náhradu nemajetkové újmu ve výši 60 000 Kč za nezákonnou vazbu a ve výši 50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání v řízení vedeném u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“). Žalovanou již poskytnuté plnění (40 000 Kč za nezákonnou vazbu a poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva za nezákonné trestní stíhání) označil za dostatečné zadostiučinění za zásah do práv žalobce.3. Nákladový výrok III. odůvodnil soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovodil, že při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který uplatnil více nároků na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot těchto nároků podle § 8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015. Tarifní hodnota každého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu činí podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t. 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). V daném případě žalobce uplatnil dva nároky, tedy tarifní hodnota činí 100 000 Kč. Žalobci bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění za oba zásahy – částkou 40 000 Kč za nezákonnou vazbu a omluvou spolu s konstatováním porušení práva za nezákonné trestní stíhání. Soud proto vyhodnotil, že žalobce měl ve věci plný úspěch, a přiznal mu náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. v částce 25 417 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 110 000 Kč sestávající z částky 5 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 23. 7. 2024, z částky 5 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 31. 3. 2025 a z částky 5 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 9. 12. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 17 700 Kč ve výši 3 717 Kč.4. Proti nákladovému výroku III. rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání. Soudu I. stupně vytkla, že při výpočtu nákladů řízení vyšel z nesprávné tarifní hodnoty; pominul, že byl v průběhu řízení novelizován advokátní tarif, pominul, že ve věci proběhla 3 jednání. Další pochybení shledal v tom, že soud I. stupně nezohlednil částečný úspěch žalované, neboť nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním byl projednán ve lhůtě a způsobem, který soud I. stupně následně aproboval. Procesní úspěch ve vztahu k tomuto nároku tak plně náleží žalované. Za období před novelou advokátního tarifu měl soud vyslovit, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo – žalobce byl v tomto období úspěšný co do nároku na zadostiučinění za vazbu a žalovaná co do nároku na zadostiučinění za trestní stíhání, přičemž tarifní hodnota obou nároků byla před novelou 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ a. t. ve znění do 31. 12. 2024), tj. oba účastníci byli úspěšní ve stejném rozsahu. Za období po novele advokátního tarifu měl soud vycházet z tarifní hodnoty 40 000 Kč (§ 9a odst. 2 písm. a/ a. t.) stran zadostiučinění za vazbu (v němž byl úspěšný žalobce) a 30 000 Kč (§ 9a odst. 2 písm. b/ a. t.) stran zadostiučinění za trestní stíhání (v němž byla úspěšná žalovaná). Vycházeje z těchto hodnot činila hodnota předmětu sporu 70 000 Kč a hodnota jednoho úkonu tedy byla 3 900 Kč, s režijním paušálem pak 4 350 Kč, přičemž soud měl přiznat odměnu za 4 úkony právní služby (žaloba a 3 jednání), tj. celkem 17 400 Kč, s DPH 21 054 Kč a se soudním poplatkem 25 054 Kč. Po zohlednění poměru úspěchu ve věci (cca 57,2 % žalobce, cca 42,8 % žalovaná) pak měl žalobci přiznat 14,4 % jeho nákladů řízení, tj. částku 3 031,80 Kč, případně analogicky k § 142 odst. 3 vyslovit, že 14,4 % je dostatečně blízké nepatrnému úspěchu ve věci, pročež žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Navrhla, aby odvolací soud vyslovil, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 031,80 Kč, případně že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.5. Žalobce se k podanému odvolání nevyjádřil.6. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v odvoláním napadeném rozsahu, a aniž by bylo třeba nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.), shledal odvolání opodstatněným.7. Závěr soudu I. stupně, že měl žalobce ve věci plný úspěch, odvolací soud nepovažuje za správný, neboť odporuje obsahu soudního spisu. Žalobce uplatnil žalobou 2 různé nároky, a to nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonnou vazbou ve výši 60 000 Kč a nárok na odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 50 000 Kč. Z žalobních tvrzení doložených stanoviskem žalované ze dne 25. 3. 2025 vyplývá, že žalovaná v zákonem stanovené lhůtě přiznala (nicméně v zákonné lhůtě nevyplatila) žalobci odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou vazbou ve výši 40 000 Kč. Současně konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu z. č. 82/1998 Sb. Za vydání tohoto rozhodnutí se omluvila.8. Správná je tak odvolací námitka žalované, že soud I. stupně nezohlednil částečný úspěch žalované, neboť nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním byl projednán ve lhůtě, a to způsobem, který soud I. stupně následně aproboval. Tato nesprávnost se odrazila v nákladovém výroku jeho rozsudku.9. Ke kumulaci nároků se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, v němž se stanoví, že: „V případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT.10. Pokud tedy dospěl soud I. stupně k závěru, že nemajetková újma vzniklá žalobci nezákonným trestním stíháním byla žalovanou dostatečně odčiněna poskytnutím omluvy a konstatováním porušení práva, k čemuž došlo dle žalobních tvrzení již před podáním žaloby, pak nelze než dospět k závěru, že ve vztahu k nároku na odškodnění ve výši 50 000 Kč za nezákonné trestní stíhání žalobce úspěšný nebyl, resp. byla plně úspěšná žalovaná. Naopak nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci vazbou nebyl před podáním žaloby žalovanou plně uspokojen, resp. ve vztahu k tomuto nároku bylo částečně (ale podle závěrů soudu I. stupně v dostatečné míře) plněno až po podání žaloby. Odvolací soud při vědomí výše uvedené zásady, že je při určování úspěchu i neúspěchu účastníka, který uplatnil dva různé nároky na peněžité plnění, nutno vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků a že tento postup vede k závěru o pouze nepatrně větší míře procesního úspěchu žalobce, považuje za spravedlivé rozhodnout o nákladech řízení před soudem I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.11. Procesní úspěch žalobce je v míře převyšující procesní úspěšnost žalované především důsledkem novely advokátního tarifu a lze ho označit za úspěch v poměrně nepatrné části, neboť žalobce byl úspěšný pouze ve vztahu k části nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vazbou, a to pouze z důvodu, že žalovaná soudem přiznanou částku zaplatila až po podání žaloby. Navíc náklady s uplatněním této části nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vazbou nepovažuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesní stanovisko žalované k žádosti o odškodnění nároku v soudem I. stupně aprobovaném rozsahu vyznělo kladně a bylo žalobci doručeno v zákonné lhůtě. Přesto žalobce nevyčkal plnění a pouhých 5 dní poté, co kladné vyjádření obdržel, uplatnil prostřednictvím svého advokáta nárok žalobou u soudu.12. Odvolací soud z uvedených důvodů odvoláním napadený nákladový výrok III. rozsudku soudu I. stupně