20 Co 402/2025-72 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do částky 2 500 Kč, žalobu co do částky 52 312 Kč zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 54 812 Kč z titulu náhrady škody (4 812 Kč, z toho 2 500 Kč na zaplacené pokutě a nákladech řízení, 2 000 Kč na nákladech právního zastoupení a 312 Kč na náhradě ztráty času/ušlého výdělku) a nemajetkové újmy (50 000 Kč), jež mu měly vzniknout v důsledku nezákonnosti a nepřiměřené délky řízení o přestupku, vedeném , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, jako správním orgánem prvního stupně a , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, jako odvolacím orgánem s navazujícím soudním řízením správním, vedeným , Orgán veřejné moci, pod sp. zn. , spisová značka, a Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti pod sp. zn. , spisová značka, . Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že nárok na náhradu nákladů zastoupení a uhrazené pokuty a nákladů řízení žalobci podle § 31 odst. l zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) nenáleží, ztráta času nepředstavuje snížení jmění žalobce, samotné vedení přestupkového řízení, jehož předmětem byl banální dopravní přestupek, nemohlo žalobci způsobit znatelnou újmu a nárok na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení je vzhledem k tomu, že žalobce dne , datum, předběžně uplatnil pouze nárok na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy z důvodu zahájení řízení a vydání nezákonných rozhodnutí, promlčen. Mezi účastníky nebylo sporu, že částka 2 500 Kč, sestávající z pokuty ve výši 1 500 Kč a nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč, byla žalobci odborem dopravy , Orgán veřejné moci, vrácena. Žalobce vzal proto co do částky 2 500 Kč žalobu se souhlasem žalované zpět a soud I. stupně řízení podle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) v tomto rozsahu zastavil.2. Na základě skutkových zjištěních, popsaných v odstavcích 20. až 31. rozsudku, soud I. stupně s odkazem na § 8 odst. l a 2, § 31a a § 32 odst. 3 náhradového zákona a obecné podmínky vzniku nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy s oporou judikatury dovodil, že nárok na náhradu škody žalobce neprokázal ani jeho složky dostatečně nespecifikoval. Poukázal též na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byla , Orgán veřejné moci, uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 000 Kč, včetně nákladů žalobce na řízení o žalobě, spočívají v odměna a paušální náhradě hotových výdajů advokáta. K nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud I. stupně uvedl, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem a poukázal na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. IV. ÚS 41/22-2 podle nichž ne každé zahájení přestupkového řízení, které nevyústilo v pravomocné meritorní rozhodnutí, lze paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a u méně závažných přestupků nelze o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením uvažovat. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobnou nepřiměřenou délkou řízení, který v rámci předběžného projednání žalobce u žalované neuplatnil, je promlčen ke dni , datum, , neboť správní řízení skončilo dne , datum, , kdy nabylo právní moci usnesení , Orgán veřejné moci, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jímž bylo řízení o přestupku podle § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vedené proti žalobci, podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Žaloba podaná žalobcem dne , datum, tak byla podána až po uplynutí promlčecí doby podle § 32 odst. 3 náhradového zákona. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů řízení.3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, směřující podle jeho obsahu proti zamítavému výroku o věci samé a akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl, že ač soud I. stupně akcentoval, že nemajetková újma vzniká již v důsledku nepřiměřené délky řízení a její existence se zpravidla neprokazuje, chybně dospěl k opačnému závěru, že žalobce její existenci v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem neprokázal. Dovozoval, že objektivně zjištěná nepřiměřená délka řízení je skutečností, která sama o sobě způsobuje nejistotu a stres, bez nutnosti specifického dokazování subjektivních pocitů. Soud I. stupně rovněž nesprávně vyhodnotil význam předmětu řízení pro poškozeného na základě zjištění, že se jednalo o bagatelní přestupek, k čemuž žalobce zdůraznil psychický dopad 4,5 roku trvající právní nejistoty a stresu, spojeného s neukončeným řízením, a nezhodnotil kritéria, uvedená v § 31a odst. 3 náhradového zákona. Dovozoval dále s odkazem na § 15 odst. 2 náhradového zákona, že jeho nárok není promlčen, neboť došlo ke stavení promlčecí doby po dobu předběžného projednání nároku u příslušného orgánu, uplatněného dne , datum, , k němuž se žalovaná vyjádřila dne , datum, a žaloba byla dne , datum, podána včas. Konečně žalobce poukázal na to, že nárok spojoval s nesprávným úředním postupem a soud I. stupně měl posoudit věc z tohoto hlediska. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.4. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo v intencích §§ 212 a 212a o. s. ř. v nepřítomnosti omluveného žalobce a jeho zástupce v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř., odvolání však neshledal opodstatněným.5. Z obsahu žaloby i jejího doplnění je zřejmé, že žalobce si zprvu neujasnil, z jakého titulu své nároky uplatňuje. Nárok podle náhradového zákona musí být jednoznačně vymezen co do svého skutkového základu, neobstojí tedy žalobcem na jednání soudu I. stupně prezentované přesvědčení, že není povinen vymezit titul svého nároku. Podle obsahu svých podání žalobce zjevně nerozlišil nárok z titulu samotného vedení přestupkového řízení coby nárok z nezákonného rozhodnutí (o zahájení takového řízení) per analogiam (viz níže) a nárok z nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení. Jedná o samostatné nároky, které nelze směšovat a v tomto směru měl být žalobce soudem I. stupně také poučen a vyzván k upřesnění své žaloby. Ze závěru ústního jednání soudu I. stupně a zejména z odvolací argumentace žalobce se nicméně podává, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatňuje finálně z titulu nesprávného úředního postupu, jež měl spočívat v nepřiměřené délce přestupkového řízení. Nelze pak než přisvědčit soudu I. stupně v závěru, že tento nárok byl v době podání žaloby dne , datum, již promlčen, neboť namítané řízení pravomocně skončilo , datum, a šestiměsíční lhůta podle § 32 odst. 3 náhradového zákona běžela do , datum, (jak I. soud správně uvedl v odstavci. 52. rozsudku). Tato lhůta nebyla stavena ve smyslu § 35 odst. l náhradového zákona, neboť nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou namítaného přestupkového řízení, nebyl u žalované předběžně uplatněn. Podáním ze dne , datum, žalobce svůj nárok vymezil výlučně jako nárok z nezákonného zahájení přestupkového řízení (nezákonného rozhodnutí) a nepřiměřenou délku dotyčného řízení poprvé zmínil až žalobě, podané , datum, , kdy již byl takový nárok promlčen. Jak již odvolací soud výše uvedl, jedná se o samostatné nároky, vzniklé na podkladě § 8 odst. l náhradového zákona anebo § 13 odst. 1 věta třetí náhradového zákona, které nelze směšovat ani zaměňovat. Žalovaná se promlčení dovolala a promlčený nárok nelze podle § 609 o.z. žalobci přiznat, proto je nadbytečné zabývat se jeho existencí (tedy skutečností, zda v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona).6. Odvolací soud pro úplnost dodává, že neshledal žádné důvody, pro které by mělo být uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Účelem institutu promlčení je vést věřitele k tomu, aby uplatnil své právo bez zbytečného otálení v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt (právo přeje bdělým) a zamezit i z hlediska ochrany dlužníka a právní jistoty existenci dlouhodobě nevypořádaných právních vztahů. Samotné uplatnění zákonem dané námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve