20 Co 49/2026-59 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vyklidit byt v 1. patře domu čp. , hodnota, v , adresa, , o velikosti 4+1, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce domáhal uložení uvedené povinnost žalované s odůvodněním, že byt, který účastníci užívali po dobu trvání manželství, se nachází v domě v jeho výlučném vlastnictví a manželství účastníků bylo ke dni , datum, rozvedeno. Žalovaná tudíž byt užívá bez právního důvodu, odmítá se z něho odstěhovat a svoji bytovou situaci neřeší, pročež žalobce tratí na nájemném nejméně 20 000 Kč měsíčně. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že manželství účastníků bylo rozvedeno po 34 letech a v předmětném bytě bydlí 25 let, stejně tak i její částečně nesvéprávná vnučka, jíž je opatrovnicí. Uvedla dále, že na odkoupení části domu byla matce žalobce účastníky řízení poskytnuta půjčka i z jejích prostředků z prodeje domku po rodičích.2. Soud I. stupně na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 6. až 8. rozsudku, učinil skutkový závěr, že žalobce je výlučným vlastníkem bytového domu číslo popisné , hodnota, na pozemku parcelní číslo , hodnota, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, , na základě darovacích smluv ze dne , datum, a dne , datum, . Účastníci řízení uzavřeli dne , datum, manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , s právní mocí dne , datum, . Žalovaná byla rozsudkem , adresa, ze dne , datum, , sp.zn. , spisová značka, ustanovena opatrovnicí ve svéprávnosti omezené , jméno FO, , narozené , datum, . V řízení, vedeném žalobcem proti žalované o plnění za užívání bytu, byl usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , které nabylo právní moci dne , datum, , schválen smír, jímž se žalovaná se zavázala hradit žalobci na nájemném částku 5 000 Kč a částku 3 774 Kč měsíčně jako zálohu na náklady spojené s užíváním bytu, vždy k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem únorem 2025. Žalobce v rámci uvedeného řízení adresoval žalované listinu ze dne , datum, , nazvanou „dohoda o užívání bytu a úhrady s tím spojen, než si najdete nové bydlení“, v níž jí sdělil, že „k žádné osobě v bytu nemá právní titul k užívání“, a navrhl jí platit za užívání bytu částku 5 000 Kč.3. Soud I. stupně s odkazem na § § 2201 a 2292 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) dovodil, že mezi účastníky byla listinou ze dne , datum, , kterou žalobce podepsal, uzavřena nájemní smlouva, k čemuž s odkazem na § 565 o.z. argumentoval tím, že žalobce sám určil způsob užívání bytu a dobu po kterou má trvat, přičemž k naplnění dohody došlo a žalobce inkasuje od žalované příslušné platby za užívání bytu. Dále zmínil možnost vypořádání společného jmění účastníků, včetně úvahy o tom, zda nezahrnuje i předmětnou nemovitost. S tímto odůvodněním žalobu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že žalované náklady nevznikly.4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Zdůraznil, že je výlučným majitelem nemovitosti a žalovaná nemá po rozvodu jejich manželství žádný právní titul k užívání předmětného bytu. V předchozím řízení o hrazení služeb a příspěvku na bydlení a služeb uzavřel na doporučení soudu se žalovanou smír, jímž se zavázala hradit mu minimální částku do doby, než si najde nové bydlení, které si však nehledá. Posouzení dohody o užívání, která měla být jen pro období bydlení žalované v bytě bez právního důvodu, jako nájemní smlouvy není správné. Rozhodnutím soudu I. stupně byl legalizován stav, kdy žalovaná a její vnučka bydlí v jeho bytě téměř zadarmo a je v rozporu s jeho právem na svobodném nakládání s majetkem. Žalobce zdůraznil, že žalovaná převzala funkci opatrovnice své vnučky a ubytovala ji v jeho bytě bez jeho vědomí a souhlasí. On sám vykonával funkci jejího poručníka 17 let až do její dospělosti, ale na základě vyjádření znalců v řízení o její omezení svéprávnosti má za to, že by měla být umístěna do chráněného bydlení. Zdůraznil dále, že na nájemné z předmětného bytu, které představuje minimálně 30 000 Kč měsíčně, by žalovaná finančně nedosáhla, neboť její starobní důchod se pohybuje kolem 14 000 Kč měsíčně. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.5. Žalovaná k odvolání žalobce v rámci ústního jednání odvolacího soudu přednesla, že dům byl pořízen i za její peníze z prodeje domku po rodičích a zdůraznila, že s vnučkou nedělají žalobci žádné potíže, vnučka je citově závislá na obou účastnících, v předmětném bytě bydlí od mala a neumí si představit, že by byla někde jinde.6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., a po doplnění dokazování výslechy účastníků s jejich souhlasem a podstatnými částmi spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. , spisová značka, a sp.zn. , spisová značka, v souladu s § 213 odst. 2 a 4 o.s.ř. dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Soudu I. stupně nelze přisvědčit v jeho závěru o tom, že mezi účastníky byla na podkladě listiny, předložené žalobcem v řízení sp.zn. , spisová značka, , vedeném u téhož soudu o zaplacení peněžní částky za užívání bytu, uzavřena mezi účastníky nájemní smlouvy. Podle § 2237 o.z. vyžaduje smlouva o nájmu bytu zásadně písemnou formu. Pronajímatel sice nemá právo namítat vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy, to však platí jen za podmínky, že uzavření nájemní smlouvy ústně či konkludentně je nepochybné, což předpokládá jednoznačný projev vůle směřující k uzavření takové smlouvy jak na straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Pro výklad projevu vůle je ve smyslu § 556 o.z. určující úmysl jednajícího. Žalobce v souvislosti s uvedeným řízením zcela zjevně neměl v úmyslu uzavřít se žalovanou řádnou nájemní smlouvu, smyslem jeho žaloby bylo dosáhnout od ní úhrady za užívání bytu „než si najde nové bydlení“, jak v listině, datované , datum, a připojené k žalobě, jasně uvedl. V následném přípisu soudu ze dne , datum, žalobce dále výslovně uvedl, že bude žádat o zrušení trvalého pobytu žalované a soudní cestou o její vystěhování. V uvedeném sporu účastníků byla předmětem řízení pouze úhrada žalované za užívání bytu po rozvodu manželství účastníků. Žalovaná se ostatně k žalobcem předložené listině, datované , datum, , v průběhu řízení nijak nevyjádřila a vyjadřovala se pouze k žalobnímu požadavku na úhradu za užívání bytu. Platí přitom obecná právní zásada, vyjádřená i v § 1740 odst. l věta druhá o.z., že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu na uzavření smlouvy. Soudní smír byl rovněž schválen pouze ohledně závazku žalované platit žalobci „nájemné“ ve výši 5 000 Kč a 3 774 Kč jako zálohu na služby. Závěr soudu I. stupně o existenci nájemní smlouvy (či jiné dohody o užívání bytu) mezi účastníky tak nemá žádný relevantní skutkový základ. Pro rozhodnutí věci je proto bezvýznamná žalobcem předložená listina ze dne , datum, , označená jako „výpověď a ukončení smíru dle usnesení soudu k užívání bytu ke dni , datum, “.8. Podle § 769 o.z. zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé neměli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, popřípadě společné právo, a manželé, popřípadě rozvedení manželé se nedohodnou o dalším bydlení manžela, který má v domě nebo bytě pouze právo bydlet, popřípadě jiné právo, které je slabší než právo druhého manžela, rozhodne soud na návrh manžela, který má k domu nebo bytu právo vlastnické nebo jiné věcné právo, popřípadě výhradní právo nájemní nebo jiné závazkové právo, o povinnosti druhého manžela se vystěhovat. Je nepochybné, že rozvodem manželství s právní mocí ke dni , datum, ztratila žalovaná z rodinněprávního vztahu vyplývávají právo byt v domě žalobce užívat a v obecné rovině vzniklo žalobci podle citovaného ustanovení právo na to, aby se žalovaná z něho vystěhovala.9. Odvolací soud dospěl nicméně na základě okolností daného případu k závěru, že výkon tohoto práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 o.z., podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dobré mravy představuje souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu nebo sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 uvedené sbírky). Tento názor sdílí i judikatura Ústavního soudu, která za dobré mravy považuje souh