36 Co 339/2025-174 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 15 135,50 Kč s 14,75% úrokem z prodlení od 20. 2. 2024 do zaplacení (výrok I), ve stejném rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. V rozsahu jedné poloviny tak vyhověl požadavku žalobce na výplatu pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorového vozidla, představující úhradu bolestného. Tento nárok na zaplacení nemajetkové újmy měl žalobci vzniknout v souvislosti s dopravní nehodou zaviněnou řidičkou vozidla pojištěného u žalované. Žalobce v rámci svých žalobních tvrzení uvedl, že ke střetu vozidel došlo výhradně vinou řidičky vozidla , název, , která porušila povinnosti řidiče odbočujícího vlevo dle § 21 a 30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), když nedala včas znamení o změně směru jízdy, nevyužila možnosti najet více ke středu vozovky a nepodívala se do zpětného zrcátka. Neočekávaně tak odbočila vlevo na neoznačenou lesní cestu v okamžiku, kdy s vozidlem , název, předjížděl kolonu vozidel, sestávající ze dvou osobních aut a jednoho nákladního vozidla.3. Žalovaná nárok žalobce zcela odmítla s tím, že řidička vozidla , název, při řízení žádnou zákonnou povinnost neporušila a při odbočování na lesní cestu již nemohla střetu s vozidlem žalobce zabránit. Odkázala zejména na znalecký posudek, podle kterého byl technickou příčinou nehody způsob riskantní jízdy žalobce, který předjížděl kolonu vozidel bez dostatečného rozhledu, čímž porušil povinnosti dle § 17 odst. 5 písm. a), b), c) a e) zákona č. 361/2000 Sb.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků a pod body 6 až 19 odůvodnění rozsudku popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Učinil skutkový závěr, že dopravní nehoda se stala dne 31.5.2022 na silnici č. , číslo, v obci , adresa, , když žalobce při předjíždění kolony vozidel zahájil manévr 2,7 vteřiny před střetem, zatímco řidička vozidla , název, započala odbočovat vlevo 1,8 vteřiny před střetem, přičemž oba řidiči porušili své povinnosti a na vzniku nehody se podíleli rovným dílem (bod 20 rozsudku).5. Po právním posouzení zejména dle § 4 písm. a), § 17 odst. 5 písm. a), b), c) a e), § 21 odst. 1 a § 30 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., dále podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. a § 2918 a § 2958 občanského zákoníku uzavřel, že nelze určit, které vozidlo mělo přednost, neboť oba manévry byly zahájeny téměř současně, a proto oba řidiči porušili své povinnosti. Konstatoval, že s ohledem na 50% spoluzavinění má žalobce podle § 2918 občanského zákoníku nárok na náhradu bolestného pouze v polovičním rozsahu, a proto žalobě částečně co do částky 15 135,50 Kč s příslušenstvím vyhověl a zbylou část zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci, který nesvědčí ve prospěch ani jednoho z účastníků, tedy vyslovil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.6. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci včasné a přípustné odvolání, když žalobce svůj opravný prostředek směřoval proti zamítavému výroku II a žalovaná vůči vyhovujícímu výroku I.7. Žalobce se ohradil proti míře svého spoluzavinění na vzniku dopravní nehody, kterou soud stanovil 50 %. Setrval a zčásti zopakoval či parafrázoval svá žalobní tvrzení, ze kterých dovozoval, že na vzniku nehody nenese žádný podíl. Namítl zejména, že to byla řidička vozidla , název, , kdo porušil své povinnosti závažným způsobem, když před odbočením vlevo na neoznačenou lesní cestu nejprve bez použití ukazatele směru jízdy zpomalila a najela doprava a teprve současně se zapnutím směrovky začala odbočovat vlevo. Hlavním viníkem dopravní nehody tak byla řidička vozidla , název, , která porušila povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., zatímco on všechny své povinnosti splnil, když předjížděl na rovném úseku v mírném stoupání, kde byla povolena rychlost 90 km/h, kterou nepřekročil (v době střetu dosáhl rychlosti cca 80 km/h). Opětovně poukázal na princip omezené důvěry v dopravě a uvedl, že nemohl předvídat porušení pravidel ze strany řidičky, když z okolností nevyplývalo, že hodlá odbočit vlevo. Zdůraznil, že pokud by řidička včas dala znamení o změně směru jízdy, mohl by její manévr rozpoznat a ke střetu by nedošlo. Významnou okolností je i to, že odbočovala na neoznačenou lesní cestu, což snižuje předvídatelnost jejího jednání. Vytkl tak soudu prvního stupně, že chybně vyhodnotil pomalu jedoucí vozidla jako varovný signál, když jejich chování spíše nasvědčovalo tomu, že umožňují předjetí. Podle žalobce nelze formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování, které by znemožnilo plynulý provoz, a pokud by byla shledána jeho spoluúčast, měla by být zcela marginální, a nikoliv ve výši 50 %. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.8. Žalovaná rovněž vytkla prvostupňovému soudu nesprávné skutkové závěry i právní posouzení věci při stanovení podílu spoluzavinění obou účastníků nehody. Namítla, že kolizní situaci vyvolal výlučně žalobce, který zahájil předjížděcí manévr za situace, kdy kolona vozidel před ním výrazně zpomalovala na rychlost cca 25–30 km/h, přičemž žalobce neměl dostatek informací o důvodu zpomalování a nezajistil si možnost bezpečného zařazení do kolony či před ni. Jednal tak zkratkovitě a bezohledně, čímž porušil povinnosti stanovené v § 17 odst. 5 písm. a), b) a e) zákona č. 361/2000 Sb. Akcentovala, že žalobce jako jediný viník dopravní nehody měl k dispozici dostatek indicií, aby rozpoznal nestandardní situaci, když zpomalování kolony trvalo nejméně 9 sekund, nákladní vozidlo se vzdalovalo, a přesto žalobce zahájil předjíždění, a to rychlostí cca 74 km/h, zatímco vozidlo , název, odbočovalo rychlostí 15 km/h. Dále uvedla, že řidička vozidla , název, měla odbočovací manévr technicky správně naplánovaný, dala znamení o změně směru jízdy s dostatečným předstihem (cca 200 m před místem střetu) a zpomalila nejméně 5 sekund před nárazem, což dokládá i kamerový záznam. Podle žalované nelze připustit jakýkoli podíl spoluviny řidičky, neboť jízdní pruhy neumožňovaly bezpečné najetí ke středové čáře a její jednání bylo v souladu s pravidly silničního provozu. Z uvedených důvodů navrhla odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná jí plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté, co zopakoval důkaz kamerovým záznamem z vozidla řidičky i výpovědi řidičky a jejího spolujezdce v přestupkovém řízení, dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.10. Odpovědnost obou řidičů (provozovatelů) vozidel je sice objektivní a její podmínkou je pouhá faktická existence provozu vozidla (§ 2927 až § 2932 o. z.), vždy je však nezbytné důkladně vážit nejen objektivní míru účasti provozovatelů (obou řidičů) na vzniklé škodě, která předpokládá nejen vyřešení otázky jejich zaviněného protiprávního jednání, ale zejména posouzení toho, zda tato jednání byla příčinou vzniku škody, popř. v jakém rozsahu. Porušení pravidel silničního provozu sice má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize, k závěru o účasti na způsobení vzniklé škody však musí být splněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škodné události (dopravní nehody). Jinými slovy tedy prokázání nehodového děje, který zapříčinil pojistným plněním odškodňovanou škodu, je nezbytnou podmínkou úspěchu žalobce v tomto typu sporu (žalobce i v daném řízení má jako v jiném civilním sporném řízení nejen povinnost tvrzení ale i důkazní); nejedná se o řízení trestní ovládané zásadou vyšetřovací.11. Jinými slovy za situace, kdy žalobce zavinění řidičky, a tedy povinnost žalované mu uhradit pojistné plnění vystavěl na tvrzení, že řidička u žalované pojištěného vozidla porušila povinnosti, které pro ni plynou ze zákona o silničním provozu, byl povinen tato tvrzení i prokázat. Důkazní nouze v této otázce tížila výlučně žalobce, neboť jen on z této skutečnosti dovozuje odpovědnost pojištěného a následně žalované. Pokud nebylo prokázáno porušení právní povinnosti na straně řidičky vozidla , název, , nemůže být žalovaná – jako pojistitel – odpovědná za vzniklou újmu žalobce ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Protiprávní jednání či zavinění žalované osoby není možné dovozovat pouze z okolností, které sice vyvolávají pochybnost, ale nejsou bezpečně prokázány.12. Soud prvního stupně svůj závěr o spoluzavinění řidičky vozidla , název, učinil na základě zjištění o opožděném znamení o změně směru jízdy, které však nemá oporu v provedeném dokazování, když z kamerového záznamu ani z výslechu spolujezdce řidičky nelze zjistit, že řidička dala znamení o změně směru jízdy b