55 Co 24/2026-112 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 401 805,68 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 56 342,68 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok II).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně požadovala, aby žalovaný jako ručitel uhradil závazek vzniklý z obchodního vztahu mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále také i „dlužník“) podle rámcové smlouvy č. , č. účtu, ze dne , datum, , kterou mezi sebou strany uzavřely ve spojení se smlouvami o podnikatelském nájmu věcí movitých ze dne , datum, , ze dne , datum, , ze dne , datum, a ze dne , datum, , na podkladě kterých žalobkyně společnosti , právnická osoba, dodávala zboží a služby a pronajala jí movité věci. Uvedený závazek byl zajištěn ručitelským prohlášením žalovaného, a to v celkové výši 401 805,68 Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že předmětná částka představuje vyúčtování ceny dodaného zboží a nájemného za movité věci na základě uvedené rámcové smlouvy a následných objednávek, přičemž společnost , právnická osoba, pohledávku žalobkyni uhradila, avšak až po zahájení insolvenčního řízení dne , datum, na jeho majetek. Proto byla žalobkyně insolvenční správkyní vyzvána k vrácení této platby do majetkové podstaty dlužníka a učinila tak dne , datum, . Žalobkyně proto tvrdila, že závazek nadále trvá a žalovaný je povinen jej jako ručitel uhradit, když je zjevné, že dlužník tak neučiní, neboť na něj byl prohlášen konkurz dne , datum, . Pohledávka žalobkyně vůči dlužníkovi, kterou do insolvenčního řízení přihlásila byla v insolvenčním řízení zjištěna ve výši 420 709,07 Kč.3. Žalovaný namítl, že dlužník všechny faktury řádně uhradil, a závazek tudíž zanikl jeho splněním. Uvedl, že předmětná úhrada dlužníka ve výši 401 805,68 Kč ve prospěch žalobkyně nebyla právním úkonem neúčinným ve smyslu § 111 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále také jen „i. z“), neboť byla činěna v rámci běžných úkonů při provozu podniku (dlužníka) a byla nutná k realizaci jediného probíhajícího projektu. Rozporoval proto jak tvrzenou neúčinnost tohoto právního úkonu, tak povinnost žalobkyně peněžní prostředky vracet. Současně namítl, že výzva směřující vůči ručiteli byla učiněna předčasně.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů (rámcové smlouvy, faktur, dodacích listů, smluv o podnikatelském nájmu movitých věcí, výzev insolvenční správkyně, potvrzení o vrácení plateb do majetkové podstaty, výpisů z obchodního rejstříku) a z výslechu svědků, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval jednotlivá stanoviska účastníků v průběhu řízení a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Tento uvedl pod body 29 až 32 odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně dodala společnosti , právnická osoba, . zboží a poskytla jí nájem movitých věcí v celkové hodnotě 401 805,68 Kč. Dodané zboží i pronajaté movité věci byly bez výjimky použity k realizaci zakázky „Instalace fotovoltaických výroben elektrické energie na vybraných objektech , právnická osoba, . 2023“, což byla jediná zakázka, kterou tato společnost v dané době realizovala. Společnost , právnická osoba, . tyto závazky uhradila v období od , datum, do , datum, , tedy po zahájení insolvenčního řízení dne , datum, , jež se jí týkalo. Žalobkyně následně na základě výzvy insolvenční správkyně dlužníka uvedené finanční prostředky vrátila do majetkové podstaty dlužníka dne , datum, . Žalobkyně přihlásila svou pohledávku do insolvenčního řízení, přičemž tato byla správkyní konkurzní podstaty zjištěna ve výši 420 709,07 Kč. Ostatně skutkové okolnosti nebyly mezi účastníky řízení sporné.5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2079, § 2316, § 2018 o. z. a § 111 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. Soud prvního stupně se podrobně zabýval otázkou, zda úhrady ve výši žalované částky provedené dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení představují úkony neúčinné ve smyslu § 111 i. z. Dospěl k závěru, že v posuzované věci šlo o úkony nutné k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření podle § 111 odst. 2 i. z., neboť dodaný materiál a pronajaté movité věci byly nezbytné k provedení probíhající zakázky, která byla v té době jedinou zakázkou při podnikatelské činnosti dlužníka. Soud prvního stupně proto uzavřel, že úhrady nepředstavovaly právní jednání neúčinné. Soud prvního stupně také s odkazem na v rozhodnutí citovanou judikatury dovolacího soudu vysvětlil, která plnění lze považovat za úkony v rámci obvyklého hospodaření, a to zejména ta, bez nichž by podnik nemohl vykonávat svoji činnost, a jejichž provedení nevede k neodůvodněnému zmenšení majetkové podstaty, jestliže se jedná o běžný a nutný provozní výdaj. Neshledal proto důvod domnívat se, že úhrady dlužníka byly neúčinné, a uzavřel, že závazek dlužníka byl splněn řádně a včas. Za tohoto zjištění současně uzavřel, že nenastala podmínka ručení podle § 2018 o.z., neboť ručitel plní až tehdy, neplní-li dlužník, k čemuž v namítané věci nedošlo.6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když přiznal žalovanému, který byl zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 56 342,68 Kč představující zaplacený soudní poplatek 20 091Kč, mimosmluvní odměnu advokáta podle § 6, § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif za 4 úkony právní služby po 9 940 Kč – převzetí a příprava věci, vyjádření k žalobě a 2x účast na jednání dne , datum, a , datum, , včetně přináležející náhrady hotových výdajů á 450 podle § 13 odst. 1, 4 cit. vyhl., cestovní náhrady za dvě realizované cesty k specifikovaným jednáním á 2 502,10 Kč na trase , Jméno advokáta C, a zpět, tj. 145 km, při průměrné spotřebě 8,9 l/100 km, opotřebení automobilu 5,80 Kč/km a ceně benzínu 35,80 Kč/l podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náhradu za promeškaný čas v souvislosti s ústními jednáními á 1 200 Kč podle § 14 cit. vyhl. za osm započatých půlhodin po 150 Kč, to vše zvýšené o daň z přidané hodnoty 9 778,48 Kč (21%).7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, přičemž soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně namítala, že soud prvního stupně nepřiléhavě posoudil účinky plateb učiněných dlužníkem ve vztahu k žalobkyni v období od , datum, do , datum, ve výši 401 805,68 Kč, a nepatřičně tak uzavřel, že tyto úhrady nepředstavují právní jednání neúčinné podle § 111 i. z. Žalobkyně zdůraznila, že veškeré závazky dlužníka vznikly uzavřením kupních a nájemních smluv před , datum, , tj. před zahájením insolvenčního řízení, přičemž dlužník byl podle § 111 odst. 1 i. z. oprávněn plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení pouze v rozsahu a za podmínek stanovených insolvenčním zákonem (což uvedená platba nenaplňovala). Žalobkyně rozporovala závěr soudu prvního stupně, že se na provedené úhrady vztahovala výjimka podle § 111 odst. 2 i. z. týkající se úkonů nutných k provozu podniku v rámci obvyklého hospodaření, jelikož zaplacení závazků vzniklých před , datum, nelze považovat za úkony nezbytné k dalšímu provozu podniku dlužníka. Argumentovala, že opačný výklad je v rozporu s účelem insolvenčního řízení podle § 1 i. z., tedy dosažení co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení věřitelů. Žalobkyně dále upozornila, že neúčinnost plateb podle § 111 odst. 3 ve spojení s § 111 odst. 1 věta druhá i. z. nastává přímo ze zákona, přičemž se odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , z něhož vyplývá, že právní jednání odporující omezením vyplývajícím z účinků zahájení insolvenčního řízení jsou neúčinná bez potřeby konstitutivního rozhodnutí. S odkazem na tuto judikaturu žalobkyně zdůraznila, že byla povinna vrátit přijaté platby od dlužníka na výzvu insolvenční správkyně do majetkové podstaty dlužníka, což učinila dne , datum, . Její pohledávka za dlužníkem byla následně zjištěna při přezkumném jednání dne , datum, ve výši 420 709,07 Kč, tj. závazky dlužníka vůči ní splněny nebyly a nastupuje proto povinnost plnění žalovaného, jakožto ručitele. Žalobkyně také nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že její výzva žalovanému, jakožto ručiteli, ze dne , datum, byla předčasná. Uvedla, že na majetek dlužníka byl již dne , datum, prohlášen konkurs, a proto podle § 2021 odst. 1 věta druhá o. z. nebylo nutné, aby byl dlužník před zahájením řízení vyzván k plnění. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud takovouto předčasnost dovodil. Žalobkyně shrnula, že závěr soudu prvního stupně o splnění dluhu dlužníkem je nesprávný, neboť provedené platby byly právními úkony neúčinnými, žalobkyně je musela vrátit do majetkové podstaty a žalovaný jako ručitel je povinen závazky dlužn