69 Co 379/2025-338 — Městský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky , jméno FO, , posledně bytem , adresa, , zemřelé dne , datum, , a na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky, a to dědicem ze zákona a dědicem ze závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 45 677,50 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši uvedené v samostatném usnesení (výrok III.).2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, k jejímuž podání byl žalobce odkázán v řízení o dědictví usnesením Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 5. 11. 2018 č. j. , spisová značka, (které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v , adresa, ze dne 27. 2. 2019 č. j. , spisová značka, ) podle ust. § 175k odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, za účelem vyřešení sporu o dědické právo skutkového charakteru.3. Soud v dědickém řízení postupuje podle právních předpisů platných ke dni smrti zůstavitelky, hmotněprávních (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 /dále jen „obč. zák.“/) i procesních (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Podle ust. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Použitelnost procesní úpravy účinné do 31. 12. 2013 plyne z přechodného ustanovení v čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.4. Účastníci jsou dětmi zůstavitelky a jejími (potenciálními) dědici, oba dědictví neodmítli. Žalobce v dědickém řízení předložil ručně sepsanou listinu, nadepsanou jako „Věc: Dědictví“ s uvedením data v záhlaví této listiny „20. 3. 2004“ a v závěru opatřenou podpisem „, jméno FO, “, přičemž druhá strana této listiny obsahuje legalizační doložku Úřadu městské části , adresa, (dále také „Úřad“), datovanou 29. 3. 2004. Podle listiny dědí žalobce (syn zůstavitelky) „veškerý majetek“ zůstavitelky, označený jako „rodinný dům na pozemkové parc. č. , číslo, , , číslo, a , číslo, v katastrálním území , adresa, , a vše, co je v něm a k němu náleží“. Žalovaná (dcera zůstavitelky) podle textu listiny dědí zůstavitelčino osobní auto. Zůstavitelkou v závěti vlastnoručně uvedené datum 20. 3. 2004 není dle obsahu ověřovací doložky datem podpisu závěti, neboť zůstavitelka závěť podepsala dne 29. 3. 2004 před ověřující pracovnicí Úřadu. K podpisu zůstavitelky u ověřovací doložky pak není připojeno datum podpisu závěti napsané vlastní rukou zůstavitelky, nýbrž datum napsané ověřující pracovnicí. Podle judikatury je vlastnoruční závěť platným právním úkonem dle ust. § 476 a § 476a obč. zák. jen tehdy, byl-li v ní uvedený den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, napsán vlastní rukou zůstavitele, přičemž údaj o datu podpisu závěti v ověřovací doložce pravosti podpisu zůstavitele nemůže nahradit chybějící datum v textu závěti nebo opravit datum v textu závěti, které není datem, kdy byla závěť skutečně podepsána (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998 sp. zn. 21 Cdo 586/98 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1999 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1190/2004 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2006). Podepsala-li skutečně zůstavitelka , jméno FO, holografní závěť ze dne 20. 3. 2004 až dne 29. 3. 2004, je tato závěť neplatná, jak plyne z ustanovení § 476 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ust. § 476a obč. zák. (podle ust. § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná; podle ust. § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná).5. Podle žalobce jde o platnou závěť zůstavitelky, skutečně podepsanou dne 20. 3. 2004, jak je v závěti uvedeno. Žalobce tvrdí, že ověřovací doložka podpisu je (v části, že zůstavitelka listinu před Úřadem podepsala) chybná, protože zůstavitelka přinesla na Úřad městské části , adresa, závěť již podepsanou. Žalovaná toto tvrzení popřela. Soud v dědickém řízení proto uzavřel, že je na žalobci, který popírá správnost ověřovací doložky podpisu, aby ve sporném řízení prokázal jím tvrzenou skutečnost, že závěť byla ve skutečnosti podepsána dne 20. 3. 2004. Ověřovací doložka je veřejnou listinou ve smyslu ust. § 134 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a k vyvrácení domněnky pravdivosti toho, co je v ní potvrzeno, je nutno podat důkaz opaku. Dědické právo žalobce (pokud se opírá o závěť ze dne 20. 3. 2004) se tedy jevilo jako slabší.6. Žalobce byl soudem v dědickém řízení odkázán na podání této žaloby (v části určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitelky, a v části, že žalobce je i dědicem zůstavitelky i ze zákona) dále proto, že žalobce namítl dědickou nezpůsobilost žalované dle ust. § 469 obč. zák. založenou tím, že se žalovaná vůči němu (nikoliv proti zůstavitelce) dopustila úmyslného trestného činu. Žalovaná veškerá tvrzení žalobce v tomto směru popřela. I v tomto případě jde o spor účastníků dědického řízení, který má skutkový charakter, a jen ve sporném řízení může žalobce prokazovat skutečnosti, které mají za následek jím tvrzenou dědickou nezpůsobilost žalované, tj. to, že žalovaná po zůstavitelce nedědí.7. K dědické nezpůsobilosti žalované žalobce v tomto řízení předně tvrdil, že se žalovaná dopustila úmyslného trestného činu proti němu (stejně jako v dědickém řízení to dovozoval z textu uvedeného zůstavitelkou v závěti ze dne 20. 3. 2004) - nevyvinula žádnou snahu a zájem o překažení protiprávního jednání svého manžela, který žalobce všude pomlouvá, toužil po zůstavitelce dědit, najal si na zůstavitelku a žalobce „psychický teror“ a usiloval žalobci o život. Dále tvrdil, že se žalovaná dopustila zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelky, neboť v dopise soudní komisařce uvedla „mám vážné podezření, ale bohužel to nevím, jak dokázat, že závěť byla napsána pod nátlakem“. Konečně žalobce v průběhu tohoto řízení tvrdil, že žalovaná je dědicky nezpůsobilá pro spáchání úmyslného trestného činu proti zůstavitelce tím, že jí neposkytla pomoc při a po incidentu dne 4. 5. 2000. Tehdy došlo k napadení zůstavitelky manželem žalované , jméno FO, , při němž byla zůstavitelka vážně zraněna.8. Soud I. stupně (stejně jako soud rozhodující v dědickém řízení) posuzoval platnost závěti zůstavitelky s datem 20. 3. 2004 a dědickou nezpůsobilost žalované podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve spojení s ust. § 3069 o. z.), aplikoval tedy ust. § 476 a § 476a obč. zák. ve spojení s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu (viz odstavec 4 výše) a ust. § 469 obč. zák., podle kterého nedědí ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.9. Soud I. stupně neshledal dědickou nezpůsobilost žalované založenou na úmyslném trestném činu proti žalobci (jako dítěti zůstavitelky) či na zavrženíhodném jednání žalované proti projevu poslední vůle zůstavitelky, protože žalobcova tvrzení neobsahují popis žádných konkrétních jednání žalované, která by byla takto právně kvalifikovatelná. Konkrétní jednání, jímž se žalovaná měla dopustit úmyslného trestného činu vůči žalobci, žalobce nepopsal vůbec a fakt, že žalovaná vyjádřila názor, že zůstavitelka byla při sepisu závěti ovlivněna žalobcem, nesměřuje proti poslední vůli zůstavitelky, nýbrž proti žalobci jako obmyšlenému dědici. Pouhé procesní stanovisko žalované vyjádřené v dědickém řízení se míjí s příklady možných jednání zakládajících dědickou nezpůsobilost uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5189/2017 (např. všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit skutečnou vůli v závěti či zřídit; jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, např. zničení listiny, zatajení její existence, zfalšování). Soud I. stupně dodal, že i kdyby tu byl nějaký důvod dědické nezpůsobilosti před datem pořízení závěti, zůstavitelka jej žalované odpustila, neboť ji povolala v závěti za svoji dědičku (ohledně části svého majetku).10. Otázkou dědické nezpůsobilosti žalované pro spáchání úmyslného trestného činu proti zůstavitelce spočívajícího v neposkytnutí pomoci v souvislosti s napadením zůstavitelky manželem žalované dne 4. 5. 2000 se soud I. stupně nezabýval, tj. ani neprováděl velké množství důkazů navržených žalobcem k prokázání průběhu incidentu, zranění zůstavitelky a chování žalované a zůstavitelky v době po incidentu. Tento (skutkový) důvod dědické nezpůsobilosti žalobce již na základě jiného odkazovacího usnesení vydaného v dědickém řízení dle ust. § 175k odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, proti žalované