42 C 152/2022-17 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 24.8.2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost vyklidit bytovou jednotku a zahrádku, jak jsou specifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobce uvedl, že dne 30.3.2022 uzavřel se žalovanou jako pronajímatel smlouvu o nájmu a pachtu pozemku, kterou jí do užívání přenechal předmětnou bytovou jednotku a zahrádku přináležející k bytu. Nájemní vztah byl ujednán na dobu určitou do 30.6.2022. Žalovaná i po ukončení nájemního vztahu nadále v předmětu nájmu pobývala. Žalobce jí proto vyzval k opuštění (vyklizení) bytu a zahrádky výzvou ze dne 13.7.2022 ve lhůtě do 1.8.2022, kdy tohoto dne mělo proběhnout předání pověřenými pracovníky žalobce. Součástí výzvy bylo i upozornění na to, že pokud k vyklizení nedojde, bude žalobce nucen se obrátit na soud. Uvedeného dne k vyklizení bytu a zahrádky pro nepřítomnost žalované nedošlo. Dne 2.8.2022 žalovaná osobně požádala žalobce o stanovení náhradního termínu k vyklizení a předání bytu a zahrádky, kdy však v dohodnutý den pro nepřítomnost žalované k předání opět nedošlo. Žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání nemovitostí, v bytě však nadále setrvává. Žalobce se tak domáhá vyklizení bytu i zahrádky. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Jednání ve věci bylo nařízeno na den 23.1.2023 v 9 hodin. Předvolání k jednání bylo žalované řádně doručeno dne 23.12.2022. Žaloba jí pak byla doručena již dne 11.11.2022. V předvolání byla žalovaná poučena o procesních následcích nedostavení se k prvnímu jednání. V den nařízeného jednání žalovaná telefonicky v 8:35 hodin na informační oddělení soudu sdělila, že se k jednání nemůže dostavit z důvodu, že nemá 30 Kč na lístek na autobus. Dostavit se chtěla, ale nepodařilo se jí sehnat celkem 60 Kč na cestu do Brna a zpět do Rosic. Žádala o odročení jednání s tím, že dne 1.2.2023 nastupuje do zaměstnání a k dalšímu jednání již finanční hotovost na cestu mít bude. Soudkyně jí následně telefonicky sdělila, že omluvu nepovažuje za včasnou a důvodnou, ve věci proto bude jednáno. Žalobce u jednání prostřednictvím pověřené osoby navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. 3. Podle § 153b odstavec 1 o.s.ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení je-li v jedné věci několik žalovaných, kteří mají takové společné povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny, lze rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jen tehdy, nedostaví-li se k jednání všichni řádně obeslaní žalovaní. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odstavec 1, 2), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. 4. V daném případě se soud zabýval tím, zda se žalovaná k jednání nedostavila bez řádné a včasné omluvy. Dospěl přitom k závěru, že pokud se žalovaná z nařízeného jednání omlouvala telefonicky asi půl hodiny před nařízeným jednáním, kdy důvodem jejího nedostavení se k jednání bylo, že si nebyla schopna obstarat 30 (respektive 60) Kč na cestu k soudnímu jednání a zpět, pak takovou omluvu nelze považovat za včasnou ani řádnou. Žalovaná především o termínu jednání věděla delší dobu, když předvolání k jednání jí bylo doručeno měsíc před jeho konáním. Musela si být vědoma toho, že bude třeba hradit jízdné na cestu k soudu, prostředky v řádu desetikorun si za tu dobu mohla jistě našetřit či jinak obstarat. Pokud by skutečně žalovaná byla v takové nouzi, že by si nebyla schopna uvedené prostředky na jízdné obstarat, pak jí jistě byla tato skutečnost známa již po obdržení předvolání k jednání, mohla tedy v tomto směru soud informovat dříve. Žádat o odročení jednání nikoliv až v den jeho konání. Důvod omluvy z jednání se tak soudu jeví jako nevěrohodný, svědčící spíše o snaze žalované vyhnout se projednání věci. V tomto směru soud poukazuje i na to, že žalovaná se k věci i přes výzvu soudu jakkoliv po doručení žaloby nevyjádřila, žalobce k důkazu předkládal listiny svědčící o tom, že se žalovaná již dříve vyhýbala domluveným termínům vyklizení nemovitostí. Soud tedy dospěl k závěru, že byly splněny všechny podmínky ustanovení § 153b odstavec 1, 2, 3 o.s.ř. pro vydání rozsudku pro zmeškání. Žalovaná se bez řádné a včasné omluvy nedostavila k prvnímu nařízenému jednání, ač jí bylo předvolání i žaloba doručeny v zákonné lhůtě, byla poučena o procesních následcích nedostavení se k jednání, přičemž přítomný žalobce u jednání navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Proto soud ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení považoval všechna skutková tvrzení uvedená žalobcem v žalobě za nesporná. 5. Bylo tak prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 30.3.2022 uzavřena v souladu s ustanovením § 2235 a násl. a § 2332 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouva o nájmu bytu a pachtu pozemku, kdy tato smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30.6.2022. Uvedeného dne tak nájemní a pachtovní vztah skončil a žalovaná tak byla povinna byt i zahrádku přináležející k bytu vyklidit (§ 2292 občanského zákoníku) a předat žalobci. Žalobce v souladu s § 2285 občanského zákoníku žalovanou vyzval k opuštění bytu. Žalovaná však ani přes následnou dohodu o dalším termínu předání bytu a zahrádky, bytovou jednotku ani zahrádku nevyklidila a nepředala žalobci. Žalobce je tak oprávněn v souladu s ust. § 1040 odst. 1 občanského zákoníku požadovat po žalované, aby mu věc vydala, nemovitosti vyklidila. Ve věci bylo nepochybně možné uzavřít a schválit smír účastníků, nejedná se o rozsudek konstitutivní (§ 153b odst. 3 o.s.ř.). Vydání rozsudku pro zmeškání i ve věcech vyklizení nemovitosti je možné, neboť v této věci jde pouze o deklaraci stavu užívání nemovitosti bez právního důvodu, rozsudek nemá povahu konstitutivní (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2011, sp. zn. 26 Cdo 3443/2010). Nárok žalobce byl shledán důvodným a soud tedy tímto rozsudkem pro zmeškání žalobě vyhověl v plném rozsahu. 6. O nákladech řízení pak bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odstavec 1 o.s.ř. tak, že soud žalované uložil povinnost nahradit plně úspěšnému žalobci jím vynaložené náklady řízení, a to ve výši odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku, když žalobce náhradu dalších nákladů řízení nepožadoval. 7. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta první před středníkem o.s.ř., když soud neshledal žádné důvody pro určení delší lhůty.