43 C 320/2023-134 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobkyně se návrhem podaným u soudu dne 6. 9. 2023 domáhala vydání rozsudku, kterým soud uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 19 310 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 6. 12. 2018, č. , RČ, , na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky převodem na účet ve výši 31 000 Kč. Dlužná částka nebyla žalovanou uhrazena, a to ani na základě předžalobní výzvy.2. Žalobkyně byla usneseními ze dne 7. 11. 2023 a ze dne 3. 10. 2024 podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvána k odstranění vad žaloby, žalobu doplnila podáními doručenými soudu v soudem stanovené lhůtě dne 23. 11. 2023 a dne 10. 11. 2024.3. Ve věci bylo nařízeno jednání na 28. 11. 2024, žalovaná se k jednání nedostavila, přičemž krátce před termínem jednání sdělila omluvu z důvodu potíží se zástupem v zaměstnání, přičemž byla soudem obratem upozorněna, že takto obecná a žádným způsobem nedoložená omluva nemůže být akceptována, bez další reakce ze strany žalované, podle § 101 odst. 3 o. s. ř. tak bylo jednáno v nepřítomnosti žalované.4. Žalobkyně u jednání s odkazem na písemnou žalobu, doplnění žaloby uvedla, že žaloba je podávána z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi stranami dne 6. 12. 2018, kdy žalované byla poskytnuta částka ve výši 31 000 Kč, žalovaná řádně uhradila 48 splátek v celkové výši 81 312 Kč, následně však hradit přestala a nezbylo tak než se domáhat se zbytku nároku žalobou. K posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvádí, že dle žalobkyně řádné posouzení úvěru schopnosti bylo prokázáno již tím, že dlouhodoběji úvěr řádně splácela, vyslovení neplatnosti z tohoto důvodu tak již dle žalobkyně není na místě.5. Soud dále vycházel z listinných důkazů smluvní dokumentací, předžalobní výzvou, výzvou, posouzením úvěruschopnosti, potvrzením o platbě, sdělením banky.6. Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.7. Podle § 2392 odst. 1 věty prvé občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 věty první a druhé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.12. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.14. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Na podkladě skutkových zjištění provedeným dokazováním, po podřazení pod citovaná zákonná ustanovení, soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná z důvodu absence odpovídajícího posouzení úvěruschopnosti žalované. Tato základní náležitost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jak zakotvena v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nebyla žalobkyní doložena, a to ani přes výzvu k doplnění žaloby a ani na základě poučení u jednání. Žalobkyně nesplnila povinnost ze zákona s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací.16. Soud dospěl k nevyhnutelnému závěru, že poskytovatel úvěru nedostál požadavkům zákona a konstantní judikatury vrcholných soudů za situace, kdy vycházel z údajů sdělených žadatelem o úvěr, jak zachyceny v podkladu na čl. 21, kdy tento podklad obsahuje pouze několik dílčích údajů. Žalobkyně nad rámec tohoto stručného podkladu doložila soudu potvrzení zaměstnavatele žalované, dokládající druh pracovního poměru a výdělek žalovanou dosahovaný.17. Pokud příjmy žalované byly určitým způsobem zjišťovány, pak výdaje nebyly prokázány de facto nijak, když v podkladu byl uveden toliko údaj o životním minimu žalované (3 410 Kč) a výdaje na bydlení (1 820 Kč). Výdaje k zajištění živobytí žalované ve výši životního minima jsou toliko hypotetické, nadto z pohledu soudu zjevně nevěrohodné a podhodnocené, nemohou zahrnovat základní výdaje na stravu, ošacení, další pravidelné nezbytné výdaje např. na cestovné, léčiva, zájmovou činnost, je přitom třeba počítat v přiměřeném rozsahu i s nahodilými výdaji, např. na opravy domácích spotřebičů či spojené s jinými nepředvídatelnými ději. Stejně tak výdaje na bydlení v částce 1 820 Kč se jeví jako zjevně podhodnocené, tím spíše bylo nutno tyto dále prokazovat, tím objektivizovat. Rovněž údaje o počtu vyživovaných osob a případné výdaje na jejich životní potřeby nebyly žalobkyní žádným způsobem ověřovány.18. Výpisem z registru SOLUS a z registru nebankovního registru klientských informací (NRKI) žalobkyně soudu dokládala, že zkoumala úvěrovou historii žalované. Přestože z výpisu z NRKI vyplynulo, že žalovaná je zařazena do nejnižší možné kategorie klientů s vyšším rizikem, tedy že úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán, z předložených listin ani žalobních tvrzení žalobkyně se nepodává, že by žalobkyně s danou informací při posuzování úvěruschopnosti dále jakkoli pracovala. Zkoumání úvěrové historie žalované ze strany žalobkyně se tak soudu jeví jako pouze formální, bez věcného dopadu na hodnocení schopnosti žalované úvěr splácet.19. Zákon je v souladu s konstantní judikaturou vrcholných soudů přitom potřeba interpretovat tak, že není možné vycházet z údajů sděleným samotným žadatelem o spotřebitelský úvěr, nýbrž poskytovatel je povinen údaje ověřit podkladovými listinami, a na jejich základě tvrdit rozhodné skutečnosti.20. Za dané situace nebylo možno žalobě vyhovět z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, bylo však možno posoudit věc po právní stránce odlišně, a sice jako bezdůvodné obohacení, přičemž strany byly o této možnosti odlišného posouzení soudem u jednání poučeny.21. Ze sdělení banky (č. l. 55 spisu) bylo prokázáno, že žalované byly na základě smlouvy o úvěru poskytnuty finanční prostředky převodem na účet ve výši 31 000 Kč, žalovaná uhradila 81 312 Kč, tedy více než 2,5x tolik, než kolik jí bylo vyplaceno. Za takto prokázaného skutkového stavu tak není prostor k vyhovění žalobě ani z titulu bezdůvodného obohacení.22. Výrokem I. proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.23. Výrokem II. bylo ohledně náhrady nákladů řízení rozhodováno podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a ve věci úspěšné žalované žádné prokazatelně důvodné náklady řízení nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.