711 C 29/2025-165 — Okresní soud v Blansku

1. Žalobou doručenou soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku 12 621 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající z úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne , datum, . Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný úvěr čerpal v plné výši, čímž žalovanému v souvislosti s uvedenou smlouvou vznikla povinnost tuto částku včetně sjednaných nákladů spotřebitelského úvěru splatit pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 737 Kč. Tuto svoji povinnost žalovaný řádně neplnil, uhradil pouze dvě splátky v září a v říjnu , Anonymizováno, po 737 Kč, úvěr se stal okamžitě splatným k , datum, . Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: smluvních pokut dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 498 Kč, dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč, sjednaného smluvního úroku ve výši 72,96 % ročně a od 91. dne prodlení ve výši 12,75 % ročně, úroků z prodlení, a smluvní pokuty podle bodu 6.5. smlouvy ve výši 2 226,80 Kč.2. Podáním ze dne , datum, žalobkyně částečně vzala zpět žalobu co do částky 1 309 Kč s úrokem z prodlení, smluvní pokuty podle bodu 6.5. smlouvy ve výši 248,01 Kč, a úroku ve výši 52,96 % ročně. Proto soud podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení ohledně této části nároku usnesením ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, , pravomocně k , datum, zastavil.3. Žalovaný ve svém vyjádření namítl rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy, neplatnost smlouvy z důvodu nesplnění povinnosti žalobkyně řádně před jejím uzavřením přezkoumat úvěruschopnost žalovaného, a také pochybnost o tom, zda byla smlouva prostřednictvím elektronické komunikace na dálku vůbec řádně uzavřena. Navrhl, aby mu byla uložena povinnost uhradit dlužnou jistinu ve výši 8 526 Kč ve splátkách a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta.4. Provedeným dokazováním byl zjištěn následující skutkový stav. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že jejím obsahem je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného splatit tento úvěr pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 4 964 Kč, a to včetně sjednaného úroku ve výši 72,95 % ročně.5. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, provedla žalobkyně výpis žalovaného v registru SOLUS a v nebankovním registru klientských informací (NRKI). Žalobkyně v rámci daného zkoumání provedla hodnocení klienta dle údajů o příjmech a výdajích klienta. V tomto směru bylo v žalobkyní předložené formulářové listině nazvané HODNOCENÍ KLIENTA vyplněno, že pravidelný čistý měsíční příjem žalovaného činí , částka, , což v zásadě odpovídá předloženým dokladům od zaměstnavatele. Žalobkyně soudu předložila výpis z účtu. Výdaje žalovaného byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou , částka, s poznámkou „životní minimum“, údaj o počtu dětí a výdajích na děti byla uvedena částka 0 Kč. Na spoření byla ve formuláři uvedena také nula, ostatní výdaje (jako doprava, kurzy a záliby) také nula, ačkoli jen nutná doprava do zaměstnání z místa tvrzeného (i evidovaného) bydliště žalovaného v , adresa, do místa výkonu práce, tj. do Olomouce, tento údaj zjevně vylučuje. Výdaje na bydlení byly ve formuláři uvedeny částkou , částka, , forma bydlení „pronájem“. Výdaje spočívající ve splátkách , Jméno žalobkyně, ., byly uvedeny částkou , částka, , tzv. „rezerva“ částkou 1 000 Kč. Výdaje žalovaného nebyly ničím doloženy. Jiné výdaje uvedeny nebyly.6. Z karet klienta – žalovaného ke smlouvám o úvěru uzavřeným se žalobkyní pod č. , hodnota, a č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy dne , datum, další dva závazky u žalobkyně, kde předepsané splátky činily celkem 12 119 Kč (8 001 Kč + 4 118 Kč), splátky těchto úvěrů hradil, ale pravidelně po splatnosti, jednu splátku ve výši 4 118 Kč v prosinci 2023 neuhradil vůbec, a oba úvěry přestal v říjnu 2024 hradit úplně.7. Mezi účastníky bylo nesporné a bylo prokázáno i dokladem o vyplacení úvěru, že žalovanému byl dne , datum, vyplacen úvěr ve výši 10 000 Kč. Rovněž nebylo sporné, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem 1 474 Kč.8. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu spotřebitelskou podle §1810 a násl. o. z.9. Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle §420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně jednala se žalovanou v rámci své podnikatelské činnosti, naopak žalovaná jednala jako spotřebitel ve smyslu §419 o. z., je třeba rovněž učinit závěr, že předmětná smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §1810 a násl. o. z.10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy.11. Podle §1 věty druhé zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že „Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96).14. Náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebit