12 C 98/2022 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Berouně dne 30. 11. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení dlužné částky ve výši 1 100 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplacené půjčky. Tvrdil, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa], Krč (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel s žalovaným dne 19. 12. 2010 Smlouvu o půjčce [číslo] ve výši 22 000 Kč, kterou mu ještě téhož dne v hotovosti v okamžiku podpisu smlouvy předala. Dle Smlouvy se pak žalovaný zavázal vrátit společnosti částku 22 000 Kč, spolu se souhrnným poplatkem ve výši 18 392 Kč (celkem tedy částku ve výši 40 392 Kč), a to v 60 pravidelných týdenních splátkách po 682 Kč přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 2. 2012. Žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas (poslední příslušná splátka byla uhrazena žalovaným dne 19. 4. 2016), proto v souladu se Smluvními podmínkami vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo zesplatnit celý úvěr a požadovat po žalovaném okamžité zaplacení dlužné jistiny v celkové výši 4 196 Kč. Po datu 19. 8. 2016 do data podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek bylo žalovaným na předmětnou pohledávku ještě částečně hrazeno, a to celkem 3 096 Kč. Pohledávka za žalovaným byla dne 14. 6. 2018 postoupena ze společnosti [právnická osoba] na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek. Žalobkyně žalovaného následně vyzvala k úhradě dlužné částky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v podané žalobě, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání rovněž souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů. 4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž ze spisového materiálu zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: 5. Ze Smlouvy o půjčce a smluvních podmínek Smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne 19. 12. 2010 s žalovaným Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytl půjčku ve výši 22 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené půjčky v hotovosti. Poskytnutou půjčku společně se souhrnným poplatkem ve výši 18 392 Kč (celkem tedy částka 40 392 Kč), se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 59 pravidelných týdenních splátkách po 682 Kč, poslední splátku ve zbytku ve výši 154 Kč. Účastníky bylo sjednáno, že jakékoliv splátky zaplacené žalovaným se budou započítávat nejprve na souhrnný poplatek, po úplném uhrazení souhrnného poplatku na úhradu jistiny. Pro případ nesplnění povinnosti žalovaného uhradit příslušnou splátku včas, mohla žalobkyně požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. 6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018, seznamu postoupených pohledávek, a z Oznámení o postoupení pohledávky včetně podacího lístku, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, jakožto postupitel, postoupila předmětnou pohledávku za žalovaného žalobkyni. Oznámením ze dne 14. 6. 2018 pak právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného vyrozuměla o postoupení pohledávky. 7. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 5. 11. 2021 ve spojení s podacím lístkem soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k neprodlené úhradě dlužné částky s upozorněním na soudní vymáhání v případě, že žalovaný na výzvu nezareaguje. 8. Na základě provedeného dokazování tedy soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19. 12. 2010 Smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu poskytla půjčku ve výši 22 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti téhož dne při uzavření smlouvy. Poskytnutou půjčku společně se souhrnným poplatkem ve výši 18 392 Kč (celkem tedy částku 40 392 Kč) se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 59 pravidelných týdenních splátkách po 682 Kč, poslední splátku ve zbytku ve výši 154 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Dlužná částka je pak tvořena nesplacenou jistinou ve výši 1 100 Kč Smlouvou ze dne 14. 6. 2018 pak byla předmětná pohledávka za žalovaného postoupena žalobkyni. Žalovaný byl o této skutečnosti právní předchůdkyni žalobkyně písemně vyrozuměn dopisem ze dne 14. 6. 2018. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu samostatně zaslanou předžalobní upomínkou ze dne 5. 11. 2021. Žalovaný však na výzvu nikterak nereagoval. 9. Podle ust. § 657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinného do 31.12.2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 citovaného zákona lze při půjčce peněžité dohodnout úroky. 10. Podle ust. § 1897 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné od jejího souhlasu. Souhlasila-li předem, je postoupení smlouvy vůči postoupené straně účinné okamžikem, kdy jí postupitel postoupení smlouvy oznámí nebo kdy jí postupník postoupení smlouvy prokáže. 11. Podle § 517 odst. 1 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit. Dle odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis, kterým je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu ustanovení § 1970 O.Z., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Tímto prováděcím předpisem je s účinností ode dne 1. 1. 2014 (tedy od prvého dne prodlení dlužníka s peněžitým plněním) nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 12. Soud zhodnotil všechny důkazy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.). V řízení bylo prokázáno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli Smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku, účinného do 31.12.2013 Smlouvou o půjčce se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku ve výši 22 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal věřiteli vrátit v pravidelných týdenních splátkách spolu s poplatkem souvisejícím s poskytnutím půjčky. Žalovaný porušil své smluvní závazky, neboť půjčku řádně nevrátil. Soud hodnotil nárok žalobkyně, jakožto právního nástupce původního věřitele, na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2018 na zaplacení dlužné částky 1 100 Kč sestávající z neuhrazené jistiny za zcela oprávněný. Žalovaný vůči nároku uplatněnému podanou žalobou neuplatnil žádnou obranu, ve věci se nijak nevyjádřil, a soud tedy neměl žádné pochybnosti o oprávněnosti žalovaného nároku, neboť z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný své závazky vyplývající z platně uzavřené smlouvy řádně a včas neplnil a svým povinnostem vůči žalobkyni nedostál. Nárok žalobkyně uplatněný žalobou tak soud považuje za plně oprávněný, a to i v části týkající se příslušenství pohledávky. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. 13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., tak že žalobkyni, která byla ve věci zcela úspěšná, přiznal právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Při stanovení výše nákladů řízení pak soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb. Zároveň soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou splněny podmínky pro použití zvláštního ustanovení o náhradě nákladů řízení, tj. § 14b uvedené vyhlášky, a nepřiznal tak žalobci náklady řízení ve výši, jak ji žalobkyně vyčíslila v žalobě, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, u nějž tarifní hodnota nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Soud má za to, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. V této souvislosti je nutno odkázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 29.3.2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11 (tento nález je přístupný na [webová adresa]), kterým Ústavní soud sjedno