10 C 163/2019-556 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobci se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 15. 7. 2019 domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu tzv. náhradních pozemků ve vlastnictví státu, a to pozemku parc. [číslo] – orná půda o výměře 3.3732 m2 v k.ú. [obec] a pozemku parc. [číslo] – trvalý travní porost o výměře 2 366 m2 v k.ú. [obec]. Žalobci uvedli, že jsou oprávněnými osobami, neboť jsou právními nástupci původní oprávněné osoby, své matky [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], narozené [datum], zemřelé [datum], která uplatnila u žalované, resp. její právní předchůdkyně, již dne 29. 11. 1991 restituční nárok na navrácení nemovitého majetku v k.ú. [obec]. Žalobci dále uvedli, že rozhodnutím Pozemkového úřadu č.j. P v [obec] [číslo jednací] [číslo] ze dne 19. 11. 1992 byl oprávněným osobám vrácen nemovitý majetek, a to bývalá zemědělská usedlost v [obec]. Rozhodnutím Státního Pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. město Prahu ze dne 22. 6. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017, ze dne 3. 7. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 a ze dne 30. 8. 2017 sp.zn. SPU [číslo] 2017 [číslo], nebyly oprávněným osobám vydány nemovitosti o výměře 4, 7988 ha, jejichž vydání se oprávněné osoby dožadovaly. Žalovaná přípisy ze dne 31. 7. 2017 a ze dne 11. 9. 2017 potvrdila, že restituční nárok oprávněných osob činí celkem 302 023,38 Kč, z něhož připadá na každého ze žalobců 25 961,95 Kč, tj. pro oba žalobce celkem 51 923 Kč. Žalobci dále uvedli, že jimi vybrané náhradní pozemky jsou vhodné k vydání oprávněné osobě. Žalobci měli za to, že jednání žalované naplňuje znaky libovůle a liknavosti, neboť o jejich nároku bylo rozhodnuto až v druhé polovině roku 2017, přestože výzva k vydání původních pozemků byla učiněna již v roce 1991. Až od vydání tohoto rozhodnutí bylo možné uvažovat o aktivitě žalobců nebo jejich právních předchůdců řešit náhradní pozemky. Podle žalobců tato skutečnost odůvodňuje oprávněnost žaloby na vydání náhradních pozemků a v tomto směru odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2811/2018, a následně na rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 2760/2020-241 a sp. zn. 28 Cdo 3306/2022. Podle žalobců žalovaná od roku 1991 až dosud vydala většímu počtu oprávněných osob náhradu za nevydaný majetek nebo k tomu byla přinucena rozhodovací praxí soudů a předvídatelná obrana žalované má proto též prvek diskriminace žalobců oproti jiným osobám ve stejném právním postavení. Za svévoli lze podle žalobců považovat i podíl žalované na tzv. restituční tečce, která měla definitivně připravit skupinu oprávněných osob o možnost nahradit ukradený majetek majetkem stejné hodnoty a kvality. Žalovaná pak převáděla značné množství pozemků na soukromé osoby v období, kdy stát mimořádně liknavě uspokojoval nároky oprávněných osob podle zákona o půdě. Žalobci dále uvedli, že se zúčastnili dvou výběrových řízení, a to dne 30. 11. 2017, v němž neuspěli a dne 7. 2. 2018, které bylo zrušeno pro překážku předběžného opatření k vybranému pozemku. Z tohoto důvodu a i s ohledem na pobídku pracovníka žalované, žalobci uplatnili svůj nárok u soudu. Žalobci měli rovněž za to, že nabídka pozemků žalované ve veřejných nabídkách není dostačující, neboť nabízené pozemky nejsou shodné s nevydaným pozemkem. Žalobci dále odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 755/06, a uvedli, že ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd s tím, že legislativní nedůslednost různého druhu a nepředvídatelnost různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob. 2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Žalovaná nejprve namítala, že v případě žalobců neuplynula dlouhá doba od vzniku jejich nároku, tedy od roku 2017, kdy žalovaná rozhodla o zbývající části nároku žalobců. V souvislosti vydáním rozhodnutí v roce 2017 byla žalovaná sama aktivní při zjišťování právních nástupců původních oprávněných osob a vydaná rozhodnutí se týkají jen zbývající malé části původních pozemků. Žalobci ji o úmrtí jejich právních předchůdců ani neinformovali. Teprve vydáním rozhodnutí nabyli žalobci právo domáhat se uspokojení svých restitučních nároků způsobem dle zákona, a to účastí ve veřejných nabídkách, kterých se od vydání předmětných rozhodnutí konalo mnoho. Žalovaná v době od vydání předmětných rozhodnutí nabízela v těchto veřejných nabídkách dostatečné množství pozemků v řádu tisíců pozemků v hodnotě odpovídající nárokům každého ze žalobců. Žalobce a) se až dosud zúčastnil pouze dvou veřejných nabídek a žalobkyně b) pouze jedné nabídky, a pokud by přístup žalobců byl aktivní, byl by již jejich nárok uspokojen. Podle žalované by podmínka liknavosti a svévole byla naplněna pouze tehdy, pokud by nenabízela pozemky na území České republiky vhodné k zemědělské činnosti schopné ve svém souhrnu uspokojit restituční nárok žalobců. Žalovaná dále namítala, že žaloba na nahrazení projevu vůle převodem náhradního pozemku je pouze výjimečným postupem v případě, že by vůči žalobcům postupovala liknavě a svévolně, k čemuž však nedošlo. Podle žalované za svévoli a liknavost nelze považovat ani to, že přímo žalobcům neučinila žádnou soukromou nabídku náhradních pozemků, neboť by to odporovalo zákonu. Žalovaná i proto považovala podanou žalobu za zneužívání tohoto mimořádného prostředku a za obcházení zákona. Žalovaná uvedla, že z původního objemu restitučních nároků zbývá vypořádat cca 5 %, z nichž polovinu tvoří nároky osob, které ani přes dvě celostátní dopisové kampaně neprojevili zájem o převod pozemků. Žalovaná namítala, že pouze samotná délka restitučního řízení nezakládá liknavost na její straně, kdy tuto údajnou liknavost je možné zkoumat pouze v období po vydání, resp. po právní moci rozhodnutí o restitučních nárocích oprávněných osob. Žalovaná dále uvedla, že žalobci vybrané náhradní pozemky, a to pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] a pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], nejsou vyloučeny z převodu. 3. Okresní soud v Berouně žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č.j. 10 C 163/2019-186, s odůvodněním, že žalovaná nepostupovala vůči žalobcům liknavě a svévolně, přestože o jejich nároku bylo rozhodnuto až v roce 2017, neboť o nároku oprávněných osob bylo převážně rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, a v roce 2017 bylo rozhodnuto o pouze zbývající malé části nevydaných pozemků. Žalobci nenamítali správnost ocenění jejich nároku, a ani v tomto směru žalovaná nepostupovala vůči žalobcům svévolně nebo liknavě. Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č.j. 23 Co 33/2020-211 Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č.j. 28 Cdo 2760/2020-241, ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 1. 2021, č.j. 28 Cdo 2760/2020-248, k dovolání žalobců obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soudu konstatoval, že„ přestože délka řízení před pozemkovým úřadem bez dalšího (sama o sobě) nemusí zakládat mimořádnost okolností odůvodňujících převod konkrétních pozemků nezařazených do veřejné nabídky žalované oprávněným osobám, nelze přehlížet, že o nevydání odňatých pozemků pro zákonné překážky bylo v posuzovaném případě rozhodnuto až v roce 2017, tedy po 26 letech, přičemž restituční nárok“ žalobců dosud nebyl uspokojen. Dále uzavřel, že žalobci byli při žádosti o vypořádání svého nároku dostatečně aktivní, a žalovaná vůči nim postupovala svévolně a liknavě. 4. Okresní soud v Berouně proto vázán citovaným názorem Nejvyššího soudu žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 12. 3. 2021, č.j. 10 C 163/2019-284 a Krajský soud v Praze pak rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil rozsudkem ze dne 8. 6. 2021, č.j. 23 Co 92/2021-313 Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 1. 2022, č.j. 28 Cdo 3280/2021-363, dovolání žalované odmítl. 5. K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. I. ÚS 766/22, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 28 Cdo 3280/2021-363, bylo porušeno základní právo žalované na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud odkázal„ na prakticky totožnou věc s týmiž účastníky“, o níž rozhodoval usnesením ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 2032/20, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců, a v němž konstatoval, že„ liknavost či svévoli lze spatřovat v takovém přístupu (dnešní) stěžovatelky, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Při posuzování výjimky z postupu stanoveného § 11a z