8 C 165/2020-55 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 17.770 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 27. 6. 2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2.504,33 Kč, paušálních nákladů na upomínání ve výši 100 Kč a smluvní pokuty ve výši 4.630 Kč. Uváděla, že dne [datum] byla mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] uzavřena smlouva o úvěru a dále byla uzavřena smlouva o úvěru téhož čísla ze dne [datum], na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná neuhradila poskytnutý úvěr řádně a včas a žalobkyně požaduje uhradit jistinu ve výši 17.770 Kč, smluvní pokutu a paušální náklady ve shora uvedené výši. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Podáním ze dne 20. 10. 2020 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do částky ve výši 4.730 Kč představující paušální náklady ve výši 100 Kč a smluvní pokutu ve výši 4.630 Kč s tím, že dále požaduje pouze dlužnou jistinu a zákonný úrok z prodlení z této jistiny, když k výzvě soudu není schopna doložit důkazy o tom, že žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila schopnost žalované splácet úvěr. V souladu s tímto návrhem soud řízení částečně zastavil co do zaplacení částky ve výši 4.730 Kč. 4. Žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby, když pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu, potvrzení o úplatě). 5. V průběhu řízení pak bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] ve znění smlouvy ze dne [datum]. Částka úvěru 20.000 Kč, RPSN 1 593,4 %, úroková sazba 262,01 % (smlouvy). Žalované byla poskytnuta částka celkem ve výši 20.000 Kč (bankovní výpisy). Žalovaná pak na poskytnutý úvěr uhradila částku ve výši 6.537 Kč (platební historie). Žalobkyně pak vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2019, které bylo zasláno na adresu žalované dne 9. 7. 2019 (oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu). 6. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k právním závěrům: Bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku, na základě které žalovaná obdržela úvěr ve výši 20.000 Kč a zavázala se vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr s úrokovou sazbou 262,01 % ročně. 7. S ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména novelu zákona č. 145/2010 Sb. povedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, dle kterého, součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Žalobkyně neprokázala své tvrzení, že její předchůdce ověřoval úvěruschopnost žalovaného, když na výzvu soudu nepředložila a ani neoznačila důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Žalobkyně neunesla břemeno důkazní a soud dovodil, že nedostála svým povinnostem odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a poskytla žalovanému zápůjčku v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto soud dovodil neplatnost předmětné smlouvy. 8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577/, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65) ... (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8Co 26/2019-80 ze dne 22.2.2019). Soud tedy přihlíží k neplatnosti uvedeného právního jednání – předmětné smlouvy i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání a dovodil absolutní neplatnost předmětné smlouvy. 9. Žalobkyně pak vzala žalobu částečně zpět co do všech nároků kromě jistiny a zákonného úroku z prodlení z jistiny. Soud tedy s ohledem na shora uvedené posoudil uvedený případ dle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení a přihlédl k tomu, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaná provedla úhrady celkem ve výši 6.537 Kč, které soud započetl na nárok žalobkyně. Soud tedy vyhověl žalobě co do nároku ve výši 13.463 Kč, která představuje neuhrazenou jistinu žalovanou, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky. Datum splatnosti nároku pak bylo posouzeno v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 871/2005 s ohledem na to, že dlužník byl dle provedeného dokazování vyzván k plnění oznámením o postoupení pohledávky, které mu bylo zasláno dne 9. 7. 2019 a tímto datem byla stanovena splatnost závazku. Zákonný úrok z prodlení byl z přiznané jistiny žalobkyně přiznán od 10. 7. 2019 až do zaplacení. V ostatním jsou zbývající nároky žalobkyně nedůvodné a byly soudem zamítnuty. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a posuzoval poměr úspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 13.463 Kč a tento úspěch představuje v řízení 20 % a náklady ve výši 434 Kč. Soud při výpočtu nákladů řízení vycházel z vyhlášky číslo 177/1996 Sb., když byl zaplacený soudní poplatek 896 Kč a před podáním žaloby byly vykonány tři úkony právní služby, dva úkony po 300 Kč (převzetí věci a sepis žaloby), jeden úkon po 150 Kč (jednoduchá výzva) a dále byly přiznány tři režijní paušály po 100 Kč a 21 % DPH. Při plném úspěchu by tedy náklady řízení činily 2.167 Kč. K aplikaci § 14 b vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že byly splněny pod