16 C 193/2021-27 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky v celkové výši 33 203,98 Kč s příslušenstvím a poplatky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum], na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky do sjednaného úvěrového rámce. Ke dni podání žaloby žalovaný neuhradil jistinu úvěru ve výši 24 469,38 Kč, poplatky za vedení karty v celkové výši 343 Kč, poplatky za odeslání upomínky v celkové výši 600 Kč, poplatek za přečerpání úvěrového rámce ve výši 1 500 Kč a poplatek za upomínku k úhradě dlužné částky ve výši 600 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužných částek, a to jistiny úvěru a kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 3 305,20 Kč, požadovala žalobkyně zaplacení zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do [datum] v kapitalizované výši 2 103,80 Kč a 282,60 Kč, přičemž stejné příslušenství z dlužné jistiny a obchodního úroku požadovala žalobkyně od [datum] do zaplacení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. 4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne [datum], z dispozic ke smlouvě o revolvingovém úvěru, z výpisu z účtu žalovaného, z oznámení o prohlášení úvěru za splatný, z všeobecných obchodních podmínek smlouvy, ze sazebníku poplatků a z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání zásilky doporučenou poštou má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru a vydání a užívání kreditní karty, na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky do sjednaného úvěrového rámce ve výši 25 000 Kč. Z vyčerpaných finančních prostředků byl žalovaný povinen uhradit úrok ve výši 22,99 % ročně. Současně byla stanovena procentem výše splátky vyčerpaných prostředků. Žalovaný fakticky vyčerpal po dobu existence smlouvy částku ve výši 29 970,08 Kč a fakticky uhradil částku 12 598,73 Kč. Jelikož žalovaný porušoval smluvní ujednání a dostal se do prodlení s úhradou měsíčních splátek úvěru, provedla žalobkyně zesplatnění úvěru ke dni [datum] a vyzvala žalovaného k zaplacení celé dlužné částky jednorázově. Dle tvrzení žalobkyně neuhrazená jistina úvěru představovala ke dni zesplatnění částku 24 469,38 Kč. Žalobkyně dále kapitalizovala ke dni zesplatnění sjednaný úrok z úvěru, který představoval částku 3 305,20 Kč. Žalobkyně dále provedla výpočet zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po zesplatnění do [datum] z dlužné jistiny, což představovalo částku 2 103,80 Kč, a z kapitalizovaných úroků z úvěru, což představovalo částku 282,60 Kč. Dále žalobkyně požadovala 7 poplatků za vedení karty po 49 Kč, což představuje celkem 343 Kč, 2 poplatky za odeslání upomínek k úhradě dluhu ve výši 2 x 600 Kč a poplatek za přečerpání úvěrového rámce ve výši 1 500 Kč, kdy výše poplatků vyplývala ze sazebníku poplatků tvořícího nedílnou součást smlouvy o revolvingovém úvěru. Celková dlužná částka tak představovala 33 203,98 Kč (24 469,38 Kč + 3 305,20 Kč + 2 103,80 Kč + 282,60 Kč + 343 Kč + 600 Kč + 600 Kč + 1 500 Kč). Žalovaný byl před podáním žaloby písemně vyzván k zaplacení dlužné částky, avšak na tuto výzvu nereagoval a dlužnou částku neuhradil. 5. Jelikož se jednalo o spotřebitelský úvěr, soud se musel jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda žalobkyně v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru prověřila u žalovaného řádně a v zákonem požadovaném rozsahu schopnost předmětný úvěr splácet, zvláště za situace, že žalovaný byl oprávněn úvěrový limit ve výši 25 000 Kč vyčerpat i jednorázově. 6. V tomto směru soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne [datum] k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem byla splněna povinnost věřitele vyplývající z § 86 citovaného zákona. 7. Žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z informací získaných od spotřebitele a dále ověřoval informace nahlédnutím do veřejných rejstříků. Dále žalobkyně při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného porovnávala získané informace o příjmové a výdajové stránce se statistickými údaji, přičemž dospěla k závěru, že na straně žalovaného jsou dány podmínky pro plnění předmětného závazku. Žalovaný deklaroval příjem ve výši 16 000 Kč, aniž by tento příjem byl žalobkyní jakýmkoliv způsobem prověřován. Dále uvedl, že celkový čistý příjem domácnosti představuje 40 000 Kč bez bližšího upřesnění, žalovaný byl ke dni uzavření smlouvy rozvedený, žil v pronajatém domě/bytu s tím, že se podílel na nákladech na bydlení v rozsahu 40 %. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost. Dosavadní splátky žalovaného na jiné závazky představovaly částku 4 959,24 Kč. Žalovaný pracoval v dělnickém/řemeslném povolání, přičemž uvedl adresu svého zaměstnavatele, avšak žalobkyně příjem žalovaného neověřila. 8. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 11. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 12. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řá