38 C 131/2022-52 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11.177 Kč. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru na částku 10.000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum] ve výši 10.000 Kč se splatností [datum] ve výši 10.330 Kč. Ve smlouvě pak byly v rámci smluvních ujednání dohodnuty sankce za nesplácení (viz smlouva o úvěru). Žalobkyně žalovanému vyplatila částku 10.000 Kč (potvrzení o platbě). Žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě jím poskytnutých údajů o příjmu [částka] měsíčně, příjmů ostatních členů domácnosti [částka] a výdajů na bydlení [částka], životního minima [částka] a jedné vyživovací povinnosti. Z rozsudku [název soudu], [pobočka] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] žalovaný dosahoval příjmu 25.000 Kč měsíčně, jeho družka byla na rodičovské dovolené se společným dítětem a pobírala rodičovský příspěvek ve výši 12.747 Kč měsíčně. Oba měli dluhy. 4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 7. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 8. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 9. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 13. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 [příjmení] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C [číslo] Océano Grupo Editorial versus [příjmení] [příjmení] a rozhodnutí ve věci C [číslo] Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala. 14. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, které nejsou ničím doloženy. Z údajů poskytnutých žalovaným vyplývá, že žalovaný měl příjem 26.000 Kč, což by odpovídalo zjištěním v rámci opatrovnického řízení, další příjmy domácnosti jsou však nadhodnocené, neboť v době žádosti o úvěr měl žalovaný již vyživovací povinnost k nezl. dítěti a jeho družka pobírala pouze rodičovský příspěvek. Tvrzení žalovaného však žalobkyně neověřovala, nezabývala se ani výdajovou stránkou, když se spokojila s údaji uvedenými žalovaným, Je proto potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak, jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru. 15. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu. 16. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaný neuhradil ničeho a zbývá mu tak uhradit poskytnutá částka 10.000 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.777,73 Kč, přičemž tato částka představuje 78,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,47 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,53 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11.177 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč.