38 C 102/2023-47 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 4.482,85 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Žalobkyně uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o úvěru na částku 3.000 Kč s poplatkem za poskytnutí úvěru 887 Kč a úrokem z úvěru 82,85 Kč se splatností 28 dní. Účastníci si pro případ prodlení s úhradou úvěru sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky ohledně níž je klient v prodlení (úvěrová smlouva). Dle výpisu z účtu žalovaného je zřejmé, že měl v srpnu 2022 příjem 16.105 Kč a další příjem ve výši 2.000 Kč, v červenci činil příjem žalovaného 9.750 Kč a na účet přišla platba 5.000 Kč prostřednictvím platby [anonymizováno], v červnu 2022 splácel půjčku částkou 1.766,09 Kč a vzal si půjčku od [právnická osoba] s. r. o. ve výši 8.000 Kč. Jeho příjem pak činil jen 5.747 Kč (výpis z účtu). Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 4. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 8. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 12. Žalobkyně řádně nezkoumala příjmovou ani výdajovou stránku u žalovaného. Tvrdí, že vycházela z výpisu z účtu žalovaného, který měl na účtu minimální zůstatky a z výpisu je zřejmé, že měl další závazky z úvěrů u jiných společností ([anonymizována dvě slova] a další, které soud neidentifikoval). Ani příjem žalovaného nebyl dostatečný, když dosáhl výše příjmu 16.105 Kč pouze jeden měsíc. Výdaje na bydlení pak z výpisu z účtu nevyplývají. Soud tak má za to, že úvěruschopnost žalovaného neposuzovala předchůdkyně žalobkyně řádně v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když úmyslně či z nedbalosti podcenila příjmovou i výdajovou stránku. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil, kdy byla poskytnuta žalovanému částka 3.000 Kč a žalovaným nebylo uhrazeno ničeho. Soud proto žalobě vyhověl pouze do částky 3.000 Kč a úroku z prodlení z této částky a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Výše úroku z prodlení se řídí nař. vlády č. 351/2013 Sb. a žalobkyně na něj má právo podle § 1970 OZ. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 503,88 Kč, přičemž tato částka představuje 33,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,92 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 33,08 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 4.482,85 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.