38 C 243/2022-97 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky celkem 73.079 Kč s tím, že požaduje smluvní úroky z prodlení ve výši 0,10 % denně z dlužné částky 25.272 Kč, kdy částka 20.000 Kč představuje zbylou část jistiny, částka 17.008 Kč představuje zbylou částku úroků a částka 25.272 Kč představuje zbylou část doplňkové služby podpora (odklad, [anonymizováno] a práce) a dále 800 Kč jsou náklady upomínání, dále je zde smluvní úroky za prodlení 47,77 Kč a smluvní pokuta 10.000 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodňuje tím, že uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru na částku 20.000 Kč. Dále se žalovanou uzavřela doplňkovou službu podpora, kdy měla možnost žalovaná odkladu 3 splátek, dále měla možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažná [anonymizováno] nebo [anonymizováno] a měla možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 20.000 Kč, a to prostřednictvím elektronické komunikace, kdy žalovaná zaslal verifikační platbu 1 Kč (viz e-mail a potvrzení po platbě). Smlouva o spotřebitelském úvěru byla mezi účastníky sjednána na částku 20.000 Kč s tím, že 16.000 Kč bude vyplaceno na účet spotřebitele uvedeném ve smlouvě, 16.000 Kč bude použito na náklady spojené s vyřízením úvěru. Úvěr (částka celkem 37.008 Kč) měl být hrazen měsíční splátkou 514 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Dále zde bylo dohodnuto, že v případě částky, s níž je spotřebitel v prodlení, má právo na poplatky za upomínání, 1. upomínka 300 Kč, další upomínka 500 Kč, dále zde byla sjednána jednorázová smluvní pokuta v případě zesplatnění jistiny ve výši 50 % z jistiny a dále byla sjednána doplňková služba podpora, upravená také smlouvou o doplňkové službě podpora. Účastníci sjednali doplňkovou službu podpora, kde byla sjednána možnost odkladu 3 splátek úvěru ročně, vždy o jeden kalendářní měsíc po řádném termínu splácení, dále možnost přerušení splácení až na 9 měsíců v případě nezaviněného úrazu, závažného onemocnění nebo hospitalizace a možnost přerušení splácení na dobu až 9 měsíců nad rámec uvedených v článku V. v případě nezaviněné ztráty zaměstnání. Za tuto doplňkovou službu podpora se pak spotřebitel zavázal platit celkem 25.272 Kč měsíčně po 351 Kč měsíčně (viz smlouva o spotřebitelském úvěru a smlouva o doplňkové službě podpora). Žalovaná byla v době poskytnutí úvěru osobou samostatně výdělečně činnou s dílčím základem daně za rok 2021 451 208 Kč. Počáteční zůstatek na účtu byl v březnu 2021 4.803,33 Kč, žalovaná si v tomto měsíci sjednala úvěr u [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 102.000 Kč u [právnická osoba] 3.000 Kč, u [právnická osoba] 4.000 Kč a další úvěr u neznámé společnosti ve výši 19.000 Kč a konečný zůstatek byl 176,91 Kč (výpis z účtu). 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi účastníky došlo byť pomocí prostředků komunikace na dálku k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku. Účastníci se dohodli, že žalobkyně poskytne žalované úvěr ve výši 20.000 Kč s tím, že ji bude vyplacen úvěr na účet spotřebitele ve výši 16.000 Kč. [příjmení] 4.000 Kč pak měla být započtena na náklady spotřebitele. Dále pak uzavřeli účastnici další, k tomu se vážící smlouvy, a to smlouvu o podpoře, za kterou se žalovaná rovněž zavázala hradit poplatky. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěrv rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 7. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 11. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 [příjmení] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C [číslo] Océano Grupo Editorial versus [příjmení] [příjmení] a rozhodnutí ve věci C [číslo] Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala. 12. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud zkoumá pouze příjmovou stránku a nezkoumá i výdaje spotřebitele. Žalobkyně vycházela pouze z daňového přiznání. Nechala si doložit výpis z účtu, ze kterého je však zřejmé, že žalovaná si v jednom měsíci sjednala 4 úvěry a zůstatek na účtu přesto dosahoval minimálního zůstatku a přes deklarovaný příjem ji tento na úhradu jejich nákladů a závazků nestačil. Přitom dle § 86 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru má poskytoval posuzovat úvěruschopnost na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, což žalobkyně neučinila a poskytla žalovanému další úvěr ke splacení již jednoho poskytn