38 C 74/2023-70 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky celkem 632.437,98 Kč s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru na částku 723.000 Kč na konsolidaci závazků žalovaného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Účastníci uzavřeli smlouvu o poskytnutí úvěru ve výši 723.000 Kč dne [datum], a to na konsolidaci závazku žalovaného u žalobkyně ze dne [datum] ve výši 73.612,17 Kč, závazku u žalobkyně ze dne [datum] ve výši 139.922,21 Kč a závazku vůči [příjmení] [jméno] ve výši 207.500 Kč. Zbylá částka byla vyplacena na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal splácet úvěr včetně pojištění částkou 12.235 Kč měsíčně (smlouva o úvěru). Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán, jeho příjem činil v dubnu [rok] částku 32.605 Kč, v květnu 2021 29.625 Kč. Žalovaný hradil na úvěr [příjmení] [jméno] částku 3.484 Kč měsíčně, na úhradu úvěru u žalobkyně na kreditní kartu a na spotřebitelský úvěr u žalobkyně částku 3.218 Kč měsíčně, dále měl kreditní kartu u [právnická osoba] a hradil výživné (výpis z účtu). Dle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], se žalovaný zavázal hradit na své dvě nezl. děti částku 2.500 Kč měsíčně pro každé z dětí. Žalovaná vycházela ze zjištění, že je žalovaný svobodný, je sám v domácnosti a je zaměstnán s příjmem 29.854 Kč měsíčně. Výdaje činily 9.000 Kč měsíčně a celkové výdaje na splátky úvěr 10.000 Kč měsíčně. Údaje zjištěné z účtu pak žalobkyně porovnávala se statistickými daty a lustrovala žalovaného v dostupných registrech (listiny na č. l. 23-39 spisu). 4. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o bankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 6. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 7. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 11. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/11 EHS zneužívající klauzule ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 [příjmení] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku, tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C [číslo] Océano Grupo Editorial versus [příjmení] [příjmení] a rozhodnutí ve věci C [číslo] Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu, a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala. 12. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud zkoumá pouze příjmovou stránku a nezkoumá i výdaje spotřebitele. Žalobkyně vycházela pouze z údajů, které získala z běžného účtu žalovaného, kde však výdaje na bydlení, energie, nejsou uvedeny a vycházela ze statistických dat. Přitom opomněla, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti (z výpisu z účtu je zřejmá platba výživného) a že měl další úvěr u [právnická osoba]. Přitom dle § 86 odst. 2 zák. o spotřebitelském úvěru má poskytoval posuzovat úvěruschopnost na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, což žalobkyně neučinila a poskytla žalovanému úvěr se splátkou, která jej významně zatížila. 13. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu. 14. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu. Žalobkyně fakticky poskytla žalovanému částku 723.000 Kč a žalovaný uhradil 127.378,75 Kč, zbývá mu uhradit 595.621,25 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 76.315,61 Kč, přičemž tato částka představuje 88,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 94,18 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 5,82 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku