14 C 184/2023-30 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem podaným u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 64 631,67 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně jako podnikající právnická osoba poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení, a to prostřednictvím zřízeného , Anonymizováno, , Anonymizováno, a vystavené , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a žalovaný na základě dohody s žalovanou ze dne , datum, využil služeb ve výši 85 943,23 Kč. Následně na vyúčtování uhradil částku ve výši 39 943,35 Kč, která byla použita k úhradě poplatků ve výši 18 631,79 Kč a dále k úhradě jistiny (tedy částky 85 943,23 Kč). Výsledný dluh, který požaduje žalobkyně uhradit žalobou představuje částku ve výši 64 631,67 Kč jako zbývající dlužnou jistinu.2. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 20 000 Kč, jeho výdajích ve výši 10 000 Kč, a dále prověřením žalovaného ve veřejných registrech (CEE, SOLUS, insolvenční rejstřík) a ze statistických modelů.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a na jednání nařízené dne , datum, se k soudu nedostavil. Na jednání byla žalobkyně poučena v souladu s § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), o tom, že má soudu doložit, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to zejména jeho příjmy a výdaje, a současně byla poučena o možnosti neunesení důkazního břemene. K výzvě soudu žalobkyně nenavrhla žádný nový důkaz.4. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne , datum, uzavřena dohoda nazvaná „smlouva ke službě , Anonymizováno, , Anonymizováno, “, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky a ceníku. Při zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně vyšla pouze z tvrzení žalovaného o jeho příjmech ve výši 20 000 Kč, jeho výdajích ve výši 10 000 Kč, a dále prověřením žalovaného ve veřejných registrech a ze statistických modelů. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku s tím, že podpis žalovaného byl k návrhu smlouvy při pojen na základě kódu, který byl žalované zaslán prostřednictvím SMS (smlouva k službě , Anonymizováno, , Anonymizováno, , kopie občanského průkazu, všeobecné obchodní podmínky). Žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému finanční limit na možnost platby u vybraných e-shopů za zboží, který činil až 60 000 Kč (smlouva o splátkovém limitu ze dne , datum, ). Žalovaný obdržel , Anonymizováno, , Anonymizováno, ke zřízenému , Anonymizováno, nákupnímu účtu, na základě níž čerpal služby v celkové ceně 12 624 Kč, dále žalovaný využil částku 5 236 Kč prostřednictvím , Anonymizováno, , Anonymizováno, a částku ve výši 68 082,3 Kč prostřednictvím smlouvy o splátkovém limitu (objednávky na , Anonymizováno, , Anonymizováno, , měsíční vyúčtování, přehled čerpání prostředků , Anonymizováno, , Anonymizováno, ). Žalovaný žalobkyni neuhradil řádně finanční prostředky, které od ní získal na nákup zboží a služeb, když uhradil pouze částku 39 943,35 Kč, která byla žalobkyní použita k úhradě poplatků v celkové výši 18 631,79 Kč a k ponížení dluhu, žalobkyně proto vyzvala žalovaného k úhradě zbylé dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne , datum, , která byla žalovanému zaslána , datum, (předžalobní upomínka, podací lístek, měsíční vyúčtování).5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla být spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.11. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.12. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je n