16 C 110/2024-19 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, domáhala zaplacení částky ve výši 14 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou ve výši 1 340 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dluží neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, úrok z úvěru ve výši 4 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 1 340 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny úvěru a úroků od 20. 7. 2023, požadovala žalobkyně od tohoto data zaplacení zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne , datum, a z předžalobní výzvy má soud za prokázané, že mezi účastníky řízení byla dne , datum, elektronickými prostředky na dálku podepsána smlouva o spotřebitelském úvěru pod č. , hodnota, , na základě níž byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky jako úvěr do sjednaného limitu ve výši 30 000 Kč. Úrok z vyčerpaných prostředků byl stanoven ve výši 40 % měsíčně, což představuje 480 % ročně. Současně byla sjednána v odst. 4.2 písm. c) smlouvy o úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně kapitalizovala smluvní pokutu za období od 20. 7. 2023 do 1. 12. 2023 ve výši 1 340 Kč. Jelikož žalovaný nehradil dohodnuté splátky řádně a včas žalobkyně opakovaně upomínala žalovaného a přípisem z 16. 7. 2023, který byl soudu předložen k důkazu, úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k zaplacení předmětné dlužné částky do tří dnů od doručení přípisu. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně vyzván k zaplacení dlužné částky, která ke dni podání žaloby představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč, úrok z úvěru ve výši 4 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 340 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny a sjednaného úroku od 20. 7. 2023, žalobkyně požadovala od tohoto data zaplacení zákonného úroku z prodlení.5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.), dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.8. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.10. Po provedeném dokazování dospěl soud k právnímu závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala prověření schopnost žalovaného platit předmětný závazek po sjednanou dobu. Na výzvu soudu žalobkyně nereagovala a žádné důkazy o prověření úvěruschopnosti žalovaného neoznačila ani nepředložila. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud konstatuje, že schopnost žalovaného hradit sjednané splátky po dobu uvedenou ve smlouvě nebyla ze strany věřitele řádně a v zákonem požadovaném rozsahu prověřena. Za této situace tedy lze žalobkyni přiznat jen neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 20. 7. 2023 do zaplacení v souladu s §§ 1968 a 1970 o. z.11. Do zbývající části představující sjednaný úrok z úvěru ve výši 4 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 340 Kč byla žaloba zamítnuta, neboť v případě dovození neplatnosti smlouvy o úvěru jsou tyto nároky vycházející z předmětné smlouvy nedůvodné. V této souvislosti rovněž soud považuje za nutné doplnit, že sjednaná úroková sazba ve výši 480 % ročně výrazným způsobem přesahuje obvyklou míru úroků poskytovaných u srovnatelných finančních produktů od nebankovních institucí, kdy v těchto případech se úroková sazba pohybuje mezi 20% - 40 % ročně. Takto vysoký úrok z úvěru lze považovat za sjednaný v rozporu s dobrými mravy a tedy uvedená ujednání by bylo nutno považovat za neplatná.12. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná do 65 % uplatněného nároku, neúspěšná do 35 % z uplatněného nároku, náleží jí tedy náklady řízení ve výši 30 % (65 % - 35 %). Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 3 úkonu právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a kvalifikovaná výzva před podáním žaloby), odměna tedy činí 900 Kč. Ke každému úkonu právní služby byl žalobci přiznán režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s §