38 C 57/2024-33 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 51.529,20 Kč s úrokem z prodlení a s úrokem z úvěru s tím, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Společnost , právnická osoba, , právnická osoba, s žalovanou uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru na částku 40.000 Kč se splátkou 5 % z čerpané částky (smlouva o úvěru). Žalobkyně ve smlouvě uvedla, že žalovaná má úvěr u , právnická osoba, ve výši 150.000 Kč a , právnická osoba, ve výši 30.000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí v nájmu a vydělává 28.000 Kč měsíčně (žádost). Ze systému ISAS soud zjistil, že žalovaná má závazek ve výši 6.850 Kč vůči , právnická osoba, . Žalovaná pak dne , datum, uzavřela revolvingový úvěr se společností , právnická osoba, na částku 30.000 Kč (, spisová značka, a , spisová značka, ). Pohledávka na žalobkyni přešla smlouvou o postoupení pohledávek.Pokud jde o předchůdkyni žalobkyně, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaná je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.Žalobkyně řádně nezkoumala příjmovou stránku u žalované, když si jí uvedené údaje nijak neověřovala, neboť v žádosti o úvěr zcela chybí údaje o zaměstnavateli. Nijak také nezkoumala stránku výdajovou. Přitom již v době, kdy žalovaná uzavírala úvěrovou smlouvu s předchůdkyní žalobkyně, měla žalovaná již další úvěrové závazky. Nezkoumala ani její výdaje na bydlení a živobytí. Soud tak má za to, že úvěruschopnost žalované neposuzovala žalobkyně řádně v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalované a co žalovaná zaplatila na smlouvu o úvěru, kdy bylo poskytnuto žalované 89.569 Kč a žalovanou uhrazeno 59.467 Kč. Soud proto žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.476,22 Kč, přičemž tato částka představuje 16,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,42 % a úspěchu žalované v rozsahu 41,58 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.072 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 51.529,20 Kč sestávající z částky 3.180 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10.440 Kč ve výši 2.192,40 Kč.