8 C 195/2023-38 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 21.207,39 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, p.l.c. (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, p.l.c.) a žalovaným. Žalobkyně požadovala částku ve výši 21.207,39 Kč a tvrdila, že tuto částku žalovaný čerpal na základě uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 15.364,38 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč (3 x 250 Kč) dle čl. VI. odst. 1 písm. a) úvěrové smlouvy a z úroků za období čerpání úvěru ve výši 5.093,01 Kč dle čl. II. odst. 4 úvěrové smlouvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, p.l.c. a žalovaným byla, byť prostředky na dálku, dne , datum, uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Druh úvěru neúčelový, bezhotovostní, nezajištěný s úvěrovým limitem ve výši 35.000 Kč, úrok 8,5 % měsíčně, RPSN 264,42 %. Žalovaný je ve smlouvě označen jako fyzická osoba spotřebitel rodným číslem (smlouva o revolvingovém úvěru). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně oznámení o postoupení pohledávky z 15. 10. 2022. V podání ze dne 13. 12. 2023, kterým žalobkyně na výzvu soudu doplnila vyžádaná tvrzení a důkazy, žalobkyně uvedla, že za období od 26. 4. 2016 do 24. 2. 2022 žalovaný celkem čerpal finanční prostředky ve výši 44.448 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný zaplatil na úvěr dílčími platbami od 30. 5. 2016 do 30. 5. 2022 částku ve výši 68.392,04 Kč. V daném případě pak požadovala žalobkyně nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne , datum, a k tomu také předložila danou úvěrovou smlouvu. Soud pak přihlížel pouze k čerpaným částkám žalovaným a platbám od data uzavření dané úvěrové smlouvy, od , datum, . Od 11. 3. 2017 žalovaný vyčerpal částku celkem ve výši 36.500 Kč, a to dne 11. 3. 2017 částku 2.000 Kč, dne 28. 4. 2017 částku 3.000 Kč, dne 27. 6. 2017 částku 8.500 Kč, dne 21. 8. 2020 částku 8.000 Kč, dne 25. 8. 2020 částku 4.000 Kč, dne 17. 5. 2021 částku 3.000 Kč a dne 24. 2. 2022 částku 8.000, (tvrzení žalobkyně, předložené potvrzení o provedených platbách k danému období). Za období od 31. 3. 2017 do 30. 5. 2022 žalovaný uhradil na daný úvěr celkem částku ve výši 58.292,04 Kč (tvrzení žalobkyně, přehled plateb).5. Usnesením soudu ze dne 9. 11. 2023 byla žalobkyně mimo jiné vyzvána, nechť předloží soudu doklady, na základě kterých právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně pak v podání z 13. 12. 2023 neoznačila žádné důkazy k prokázání tvrzení, že původní věřitel ověřil úvěruschopnost žalovaného. Doplnila však tvrzení a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází, ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaný dal uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit, a že řádně zvážil své možnosti. Na základě provedené lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit.6. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi právním předchůdcem žalobkyně – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.7. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva. neplatná.8. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě i v doplnění těchto tvrzení ze dne 13. 12. 2023. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze lustrací z veřejně dostupných databází a z prohlášení žadatele, že má pravidelný měsíční příjem a je schopen úvěr splatit a že řádně zvážil své možnosti. Tím, že právní předchůdce žalobkyně zcela nedostatečně zkoumal a neprověřil otázku příjmů a ani výdajů žalovaného, nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že zřejmě provedl lustraci žalovaného ve veřejných registrech, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012