8 C 91/2024-50 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala zaplacení částky 49.870,59 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru k účtu č. , hodnota, /, hodnota, uzavřené mezi účastníky řízení dne , datum, . Požadovala uhradit jistinu ve výši 48.222,59 Kč, poplatky z úvěru ve výši 1.648 Kč, kapitalizovaný obchodní úrok z úvěru ve výši 3.549,53 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 466,78 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Provedeným dokazováním zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřená smlouva o úvěru č. , hodnota, . Druh úvěru osobní spotřebitelský úvěr. Celková výše úvěru 60.000 Kč, úvěr bez účelu, doba trvání 60 měsíců. Výše splátky 1.277 Kč, úroková sazba 9,50 % ročně, splatnost do 15. 11. 2026. Úvěr má být splácen v 60měsíčních splátkách po 1.277 Kč (smlouva o úvěru). Žalovaný čerpal dne , datum, částku ve výši 60.000 Kč (výpis z účtu žalovaného). Žalovaný na daný případ uhradil celkem 14 splátek po 1.277 Kč, tj. celkem 17.878 Kč (tvrzení žalobkyně). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě nedoplatku na spotřebitelském úvěru (výzva z 21. 4. 2023). Dále žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému splacení dluhu. Žalovaný byl upozorněn, že pokud dlužná částka nebude uhrazena do 25. 10. 2023, nastane splatnost celé pohledávky dne 25. 10. 2023 (výzva z 6. 9. 2023 včetně připojené poštovní dodejky). Dále žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní upomínkou (výzva ze dne 13. 11. 2023).4. V podání ze dne 31. 5. 2024 žalobkyně doplnila, že s odbornou péčí posoudila schopnost žadatele splácet spotřebitelský úvěr. Uvedla, že vycházela z údajů uvedených v bankovních registrech, nebankovních registrech a ostatních registrech a databází, kde nebyl zjištěn negativní záznam ohledně žadatele. Co se týká příjmů žadatele, tak tyto žadatel uvedl v prohlášení o příjmu v návrhu na poskytnutí úvěru ze dne , datum, , v níž žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjem z podnikatelské činnosti je ve výši 360.000 Kč ročně, tedy 30.000 Kč měsíčně. Příjem byl ověřen dle periodických výpisů z běžného účtu žalovaného za období předcházejících 6 měsíců a bylo zjištěno, že pravidelné příjmy žadatele za posledních 6 měsíců činí v průměru 59.447,68 Kč měsíčně. V předloženém návrhu na poskytnutí úvěru je u žalovaného uvedeno, že je svobodný, nájemník, nemá záznamy v registru SOLUS, vzdělání středoškolské bez maturity. Žalovaný má příjmy z podnikatelské činnosti v roční výši 360.000 Kč a tyto jsou doložen čestným prohlášením (návrh na poskytnutí úvěru). Dle předloženého výstupu z běžného účtu žalovaného za období od června 2021 do listopadu 2021 byl zjištěn průměrný měsíční příjem od osoby , jméno FO, ve výši 49.220 Kč (viz přehled předchozích úhrad). Co se týká výdajů, vycházela žalobkyně z informací sdělených žadatelem v návrhu na poskytnutí úvěru a tyto porovnala s údaji vyplývajícími z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu o výdajích na bydlení a energie v jednotlivých regionech. Dále byla započtena částka vyplývající ze statistických údajů Českého statistického úřadu. Žalobkyně vycházela ze sdělených údajů žadatele, který uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný a bezdětný a předložil prohlášení o zdravotním stavu, v němž žadatel čestně prohlásil, že mu není přiznána invalidita a není v pracovní neschopnosti a v léčení. Žalobkyně tak vycházela z údajů ohledně výdajů sdělených žalovaným v celkové výši 10.016 Kč měsíčně a porovnala tuto částku s výší zákonného životního minima a provedla skóringovým modelem zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat.5. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.6. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).7. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostála své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní v žalobě i ve dvou doplnění těchto tvrzení ze dne 31.5.2024. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno odvodit pouze na základě zjištění a prověření pravidelného příjmu žadatele. Žalobkyně se dostatečně nezabývala výdajovou stránkou poměrů žalovaného, když vycházela pouze z údajů sdělených žadatelem, které neprověřila. Pouze je zohledněno životní minimum klienta. Dále žalobkyně nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby, když tyto údaje vůbec nezjišťovala. Tím, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného, byť s negativním výsledkem, v registru SOLUS či registru NRKI, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že žalovaný je schopen úvěr splácet.8. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bo