7 C 283/2018-60 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 24. 5. 2018 domáhal zaplacení částky 72 222 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 20. 3. 2017 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem z úvěru ve výši 108,79 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 4 007 Kč splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2017. Žalovaný porušil své smluvní povinnosti tím, že splátky úvěru řádně a včas nehradil, čímž došlo automaticky v souladu s bodem 6.3 Smlouvy k zesplatnění celého úvěru. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobci rovněž právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 998 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou úvěru po jeho zesplatnění ve výši 18 908,94 Kč. Žalovaný nereagoval ani na předžalobní výzvu žalobce a dlužnou částku ve výši 91 130,94 Kč nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. S ohledem na zjištění učiněná z předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru ze dne 20. 3. 2017 a z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 22. 3. 2017 má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem z úvěru ve výši 108,79 % ročně formou 48 měsíčních splátek po 4 007 Kč. 5. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 21. 3. 2017 bylo prokázáno, že žalobce dne 21. 3. 2017 zaslal na účet žalovaného uvedený ve Smlouvě částku ve výši 60 000 Kč. 6. K otázce posouzení úvěruschopnosti předložil žalobce hodnocení klienta, z něhož vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření Smlouvy pravidelný čistý měsíční příjem 16 750 Kč, ohledně výdajů vycházel žalobce z částky životního minima jednotlivce ve výši 3 410 Kč, dále zde byly uvedeny výdaje na bydlení ve výši 2 500 Kč, ostatní výdaje ve výši 500 Kč, žalobce současně k výdajům započetl rezervu ve výši 1 000 Kč, takže vycházel z výše volných zdrojů žalovaného ve výši 9 340 Kč. Žalobce dále předložil výpis záznamů z registru SOLUS, z něhož vyplývá, že žalovaný neměl v době uzavření Smlouvy žádné závazky po splatnosti. 7. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný své smluvní povinnosti řádně neplnil, neboť uhradil řádně a včas pouze první dvě splátky po 4 007 Kč a od třetí splátky splatné dne 22. 6. 2017 již na dlužnou částku ničeho neuhradil. 8. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 5. 2018 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 4. 5. 2018 bylo prokázáno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 72 222 Kč s příslušenstvím a upozornil jej na možnost vymáhání dlužné částky soudní cestou. 9. Z dalších žalobcem předložených důkazů neučinil soud žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci. 10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 14. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 15. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 17. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 18. Po posouzení skutečností, které vyplynuly z provedeného dokazování, z pohledu citovaných zákonných ustanovení, dospěl soud k závěru, že žalobce netvrdil a dostatečně neprokázal, že se v souladu s citovaným § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením Smlouvy dostatečně zabýval schopností žalovaného splácet poskytnutý úvěr. K otázce zkoumání úvěruschopnosti se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupné na www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupné na nalus.usoud.cz), v němž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit před uzavřením smlouvy schopnost spotřebitele splácet úvěr. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že„ poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splácení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 19. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobce se před uzavřením Smlouvy dostatečně nezabýval schopností žalovaného úvěr splácet, neboť se zaměřil jen na příjmovou situaci žalovaného a údaje uvedené ve veřejně dostupných registrech a v případě výdajů vycházel pouze z ničím nepodložených tvrzení žalovaného, aniž by si výši výdajů žalovaného ověřil například nájemní smlouvou, dokladem SIPO apod. Takový způsob posouzení úvěruschopnosti je s ohledem na shora citovanou