8 C 180/2015-371 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobci se domáhali vydání rozsudku, jímž by bylo určeno, že vlastní ve společném jmění manželů nemovité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Uvedli, že v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 9C 1766/96, potažmo Krajským soudem v Brně pod. zp. zn. 14 Co 378/2009 zrušil Ústavní soud svým nálezem č. j. IV.ÚS 4684/12 ze dne 20.11.2013 rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 1584/2011-341 ze dne 26.9.2012 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13.5.2010 pro porušení práva žalobců (v uvedeném řízení v postavení 3. a 4. žalovaného) na spravedlivý proces a ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13.5.2010 byli žalobci neprávem zbaveni vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, jejichž vlastníkem se tak stala [jméno] [příjmení]. Ta je dne 6.6.2011 převedla darovací smlouvou na svou vnučku [celé jméno svědkyně] a tato následně kupní smlouvou ze dne 2.11.2012 za kupní cenu 2.000.000 Kč na žalované. Žalobci v řízení vedeném pod sp. zn. 9C 1766/96 prokázali, že nemovitosti nabyli v dobré víře kupní smlouvou ze dne 10.1.2003 od [jméno] [příjmení]. Pro nedostatky smlouvy byla sepsána a podepsána dne 7.3.2003 nová smlouva. Nebyla v ní žádná zmínka o zatížení nemovitostí právní vadou či o probíhajícím řízení a neupozornila je na to ani prodávající, naopak žalobci byli smlouvou i prodávající ujištěni, že převáděné nemovitosti jsou zcela bez vad a práv třetích osob. Tomu odpovídal i výpis z katastru nemovitostí opatřený žalobci před uzavřením kupní smlouvy. Dodatečně žalobci zjistili, že soudní řízení již od roku 1996 probíhalo bez toho, aby o tomto byla v katastru nemovitostí zmínka. Pokud by byly nemovitosti zatíženy právy třetích osob, respektive byly předmětem neskončeného soudního řízení, neposkytla by [právnická osoba] žalobcům hypoteční úvěr na úhradu kupní ceny. Žalobci kupní smlouvu uzavřeli s důvěrou ve stav potvrzený údaji ve veřejné evidenci, dlouhodobě se k nim chovají jako ke svému vlastnictví, investovali do ní, rekonstruovali ji a obývali spolu se svými dětmi. O probíhajícím soudním řízení pod sp. zn. 9 C 1766/96 byly vyrozuměni až v srpnu 2003 ze soudní obsílky. Podle nálezu Ústavního soudu je podstatnou pro posouzení otázky vlastnictví nemovitostí otázka dobré víry žalobců. Neexistovala dostatečná opora pro závěr, že vlastníkem byla [jméno] [příjmení]. Soudu bylo v řízení vedeném pod sp. zn. 9C 1766/96 uloženo, zabývat se důvodností žaloby [jméno] [příjmení] i tím, zda nejsou vlastníky nemovitostí žalobci. To však nebylo procesně možné, neboť předmětem řízení 9C 1766/96 není návrh na určení vlastnictví žalobců. Je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení jejich vlastnictví, protože v katastru nemovitostí jsou vlastníky zapsáni žalovaní. Ti nabyli nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou s [celé jméno svědkyně], která je nabyla darovací smlouvou od [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] na základě rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž byl nálezem Ústavního soudu zrušen. Neexistuje tak nabývací titul [jméno] [příjmení], potažmo [celé jméno svědkyně] ani žalovaných. Žalobci podali v řízení 9C 1766/99 v říjnu 2015 návrh na připuštění vstupu žalovaných a přistoupení [celé jméno svědkyně] do řízení a vzájemný návrh na určení svého vlastnického práva, Krajský soud se jím však nezabýval pro nepřípustnost v odvolacím řízení a jeho rozsudkem č. j. 14 Co 378/2009-282 ze dne 13.5.2010 byli žalobci neprávem zbaveni vlastnických práv, které nabyli v dobré víře. Tím se však odvolací soud nezabýval. Žalobci byli při nabytí nemovitostí v březnu 2013 v dobré víře na základě ujištěni [jméno] [příjmení] i z výpisu z katastru nemovitostí. Žalobci jsou sami obětí neprovedení zápisu poznámky do katastru. Nebyli v roce 2003 povinni iniciovat zápis poznámky spornosti a mají pochyby, zda by ji katastrální úřad vyznačil, když jim odmítl zapsat vlastnické právo po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 20.11.2013. Od léta 2010 do konce roku 2013 bylo řízení 9C 1766/96 pravomocně skončeno s tím, že vlastníkem je [jméno] [příjmení], takže žalobci nemohli dosáhnout zápisu poznámky a nemá to ani nic společného s jejich dobrou vírou. I žalovaní mohli být teoreticky v dobré víře, ale stejně jako oni v roce 2012, postupovali i žalobci při nabývání nemovitosti v roce 2003, rovněž nabyli nemovitosti kupní smlouvou, vycházeli ze zápisu v katastru nemovitostí, financovali kupní cenu z hypotečního úvěru, nemovitost koupili za cenu obvyklou, prodávající jim sdělil, že na nemovitosti nejsou právní vady a v katastru nebyla zapsána poznámka spornosti. Na tom nic nemění nesouhlas žalovaných, že by nálezem IV. ÚS 4684/12 zanikly či neexistovaly nabývací tituly žalovaných a jejich předchůdců. I žalobci do nemovitosti investovali a bydleli tam. 2. Žalovaní nesouhlasili s názorem, že by žalobci byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13.5.2010 neprávem zbaveni jejich vlastnického práva a že se neprávem vlastníkem stala [jméno] [příjmení], která je darovala své vnučce a tato je prodala žalovaným. Uvedli, že žalobci nepatřičně interpretují závěry Ústavního soudu, když z nálezu sp. zn. IV. ÚS 4684/12 nevyplývá, že by žalobci vůbec kdy vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyli. V řízení 9C 1766/96 se původní žalobkyně [jméno] [příjmení] domáhala určení svého vlastnického práva k uvedeným nemovitostem vůči [právnická osoba]. [anonymizováno], spol. s r.o., která je posléze prodala [jméno] [příjmení] a ta žalobcům. [příjmení] [jméno] [příjmení] a žalobci je u Okresního soudu ve Vyškově veden pod sp. zn. 3 C 9/2005 spor o náhradu škody spojený s předmětnými nemovitosti. Žalovaní se na základě svého návrhu ze dne [datum] stali vedlejšími účastníky řízení 9 C 1766/96, jehož účastníky jsou i žalobci, když [jméno] [příjmení] jako původní vlastník a žalobce podala návrh na určení vlastnického práva i vůči nim. Odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4684/12, zejména body 16 až 19, z nichž neplyne, jak žalobci dovozují, že dosud učiněná meritorní rozhodnutí ve věci 9C 1766/96 byla zrušena. Zrušení rozhodnutí Ústavním soudem tedy oprávněnost nároku žalobců vůči žalovaným neprokazuje. Žalovaní nesouhlasí s tvrzením žalobců o nabytí nemovitostí kupní smlouvou ze dne [datum], resp. [datum] v dobré víře spočívající v tom, že jim prodávající [jméno] [příjmení] neuvedla existenci závad v kupní smlouvě. Žalovaní usuzují z nesouhlasu žalobců, aby žalovaní nahlédli do spisu vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 9/2005 ve věci sporu mezi žalobci a [jméno] [příjmení], že žalobci neučinili dost pro to, aby mohla být akceptována jejich dobrá víra, a podle žalovaných tím zastírají okolnosti svědčící o tom, že nebyli v dobré víře. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3C 9/2005 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43C 14/2005 vypověděl [anonymizováno] [příjmení], že předal žalobcům mj. listinu označenou jako Dohoda o vypořádání vzájemných vztahů mezi [jméno] [příjmení] a [celé jméno svědka], kde se v čl. II výslovně hovoří o soudním řízení týkajícím se předmětné nemovitosti. Žalovaná poukazují rovněž na to, že žalobci nepožádali dosud o vyznačení poznámky ve smyslu ustanovení § 9 zák. č. 265/1992 Sb., značící přítomnost soudního sporu v katastru nemovitost a mají na současném stavu zásadní podíl. Učinili tak až 29.9.2014, po 5 letech od doby, kdy byla [jméno] [příjmení] zapsána jako vlastník a 2 roky poté, co se vlastníky stali žalovaní. Naproti tomu žalovaní vlastnické právo k nemovitostem v dobré víře nabyli, a to později než žalobci. Dobrá víra představuje vnitřní stav subjektu ve vztahu k určité faktické či právní skutečnosti. Vnitřní stav spočívá v neznalosti, nevědomosti, případně ve vnitřním přesvědčení. Protože se právo musí snažit o nalezení rovnováhy mezi ochranou poskytovanou osobě, která je v dobré víře, a oprávněnými zájmy osob poskytnutím takové ochrany dotčených, nechrání dobrá víra svého nositele vždy. Objektivní hodnocení dobré víry klade na osobu dovolávající se dobré víry vyšší nároky zavedením objektivních hledisek„ racionálního člověka“ a jeho„ běžné opatrnosti“. Stěžejní otázkou pak není, byl-li subjekt vnitřně přesvědčen o oprávněnosti svého jednání, resp. nevěděl-li o jeho neoprávněnosti, nýbrž to, zda by se v subjektivní dobré víře rovněž nacházel za dané situace, tedy s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, při zachování běžné opatrnosti i běžný racionálně uvažující člověk. Je či není-li subjekt objektivně v dobré víře, souvisí s otázkou jeho zavinění ohledně jeho nevědomosti. Ten, kdo jen nevěděl, splňuje požadavky dobré víry posuzované subjektivně, zatímco v objektivně hodnocené dobré víře být nemusí, protože s ohledem na zachování běžného stupně opatrnosti racionálního člověka vědět mohl a měl. Nevědomá nedbalost tedy objektivně hodnocenou dobrou víru vylučuje. Žalovaní vlastnické právo k nemovitostem nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 6.8.201