5 C 48/2022-73 — Okresní soud v Břeclavi

1. Soud I. stupně rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 5 295 Kč se zákonným úrokem z prodlení a 8 165 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a na náhradě nákladů řízení částku 1 000 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II). 2. Proti rozsudku, a to do výroku II o nákladech řízení, podala odvolání žalobkyně, která navrhla jeho změnu tak, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátkou ve výši 2 252 Kč. Uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že by se jednalo o neúčelné náklady a že je proto napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci. 3. Odvoláním žalobkyně není napaden rozsudek soudu I. stupně ve výroku I o věci samé, který z toho důvodu nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) a odvolací soud se jím nezabýval (§ 212 o. s. ř.). 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné a včas podané osobou oprávněnou (§ 202, § 204 odst. 1 a § 201 o. s. ř.), přezkoumal bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) napadené rozhodnutí soudu I. stupně o nákladech řízení (§ 212a odst. 6 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. 5. Soud I. stupně odůvodnil napadené rozhodnutí ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tím, že náklady žalobkyně na zastoupení advokátkou v řízení jsou neúčelně vynaložené vzhledem k postavení žalobkyně a povaze uplatněného nároku na zaplacení příspěvku podle zákona č. 168/1999 Sb. Proto přiznal žalobkyni pouze náklady za zaplacený soudní poplatek 800 Kč a paušální částky náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za předžalobní výzvu k plnění a podaný návrh na zahájení řízení ve věci samé. Tyto závěry soudu I. stupně jsou správné a odvolací námitky žalobkyně proti nim důvodné nejsou. 6. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení příspěvku podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v nynějším znění účinném do 1.1.2001 (dále jen„ zákon“), k němuž je žalovaná povinna jako provozovatelka motorového vozidla. Žalobkyně je zřízena jako profesní organizace pojistitelů k vyvíjení činnosti zákonem stanovené (§ 18 odst. 1 zákona), spravuje pro zajištění těchto činností garanční fond a fond zábrany škod (§ 18 odst. 2 písm. a/ zákona). Garanční fond se tvoří (§ 24 zákona) z pojistného za hraniční pojištění podle § 14 (zákona), z příspěvků pojistitelů podle § 18 odst. 5 (zákona), z přijatých náhrad podle § 24 odst. 7 a 9 (zákona) a z přijatých příspěvků podle § 4 (zákona), fond zábrany škod je tvořen z odvodů z přijatého pojistného, z výnosů z investování dočasně volných prostředků tohoto fondu a dalších prostředků podle § 21 odst. 2 písm. g) za předcházející kalendářní rok a odvodu podle § 24c (zákona) v daném kalendářním roce. 7. Takto zákonem vymezený status žalobkyně a zákonná garance financování její činnosti vede i dle názoru odvolací soudu k závěru, že při soudním uplatnění nároku na zaplacení příspěvků dle § 4 zákona proti vlastníkům a provozovatelům motorových vozidel lze na ni klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci, které vymáhají zákonem stanovené či garantované nároky. Tento princip dovodil Ústavní soud v ČR nálezu sp. zn. II. ÚS 3344/12 i ve vztahu k [anonymizováno], která není státním (veřejným) orgánem a není finančně napojena na státní (veřejný) rozpočet, avšak stát vytváří pro její fungování podmínky ve formě zákonných záruk, čemuž je nepřiměřené, aby při vymáhání zákonem garantovaných nároků (u [anonymizováno] jde o [anonymizováno] poplatky) byl takový subjekt zastoupen advokátem, neboť tuto agendu má být schopen zajistit těmi zdroji, které jsou mu ze zákona garantovány. 8. Tyto závěry jsou obdobně aplikovatelné i na žalobkyni, která je právnickou osobou zřízenou zákonem a je jí zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinna. Nelze přehlédnout, na co poukazuje žalobce v odvolání, že Ústavní soud ČR v odůvodnění usnesení sp. zn. II. ÚS 3696/13 uvedl, že ve své dosavadní rozhodovací praxi nezařadil žalobkyni z hlediska přiznávání náhrady nákladů řízení do stejné skupiny subjektů jako [anonymizováno] a odkázal na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 2309/13 dovozující v této souvislosti (mimo jiného), že nelze ve všech případech podání návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu mechanicky vycházet ze zjištění, že se jedná o úkony jednoduché, které by mohl provést pracovník kanceláře. Ústavní soud však těmito usneseními pouze odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost vzhledem k bagatelnosti vymáhaných pohledávek a absenci ústavněprávního rozměru otázek v napadených rozhodnutích řešených, aniž se zabýval postavením [obec] [anonymizována dvě slova] ze všech hledisek výše uvedených. 9. Pro správnost závěru soud I. stupně napadeného odvoláním žalobkyně svědčí i skutečnost, že podle jejího organizačního schématu je součástí jejího uspořádání také úsek právní podpory a vymáhání pohledávek zahrnující oddělení příspěvků do garančního fondu, které mimo jiného vede i agendu uplatňování a vymáhání příspěvku dle § 4 zákona, jehož prostřednictvím má být žalobkyně schopna takové vymáhání příspěvku, a to i u soudu, zajistit. 10. Ani závěr, že individuální okolnosti tohoto případu snad odůvodňují potřebu profesionálního zastoupení žalobkyně, tedy účelnost takového zastoupení v tomto soudním řízení, není na místě. Obrana žalované, přes niž žalobkyně uplatnění svého důvodného nároku prosadila, nevyvolala potřebu dalších činností a úkonů žalobkyně nad obvyklý rámec daný při opakovaném soudním uplatňování těchto nároků prostřednictvím návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu. 11. Pokud je obrana žalovaného založená na konkrétních okolnostech, které soud při projednávání návrhu zjišťuje a hodnotí pro vydání rozsudku ve věci samé, sice vyžaduje právní službu v širším než shora uvedeném rozsahu, což však neplatní v tomto případě, kde bylo sice řízení ukončeno rozsudkem, to však rozsudkem pro zmeškání, v jehož rámci se soud žádnou skutkovou obranou žalované nezabýval, věc na ústním jednáním neprojednal a právní služba poskytnutá žalobkyni v tomto řízení je tedy totožná jako v těch případech, kdy řízení skončí vydáním elektronického platebního rozkazu. 12. Pokud tedy žalobkyně v této věci ke svému zastupování advokátu zmocnila, využila tím svého práva dle § 25 odst. 1 o.s.ř. a jde o zastoupení právně účinné, ale náklady za takové zastoupení nejsou účelně vynaloženy (§ 142 odst. 1 o.s.ř.) a žalobkyně právo na jejich náhradu nemá. Proto jí přísluší paušální náhrada hotových výdajů 2x 100 Kč za dva úkony tak, jak je správně zohlednil soud I. stupně a částka 800 Kč za zaplacený soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši, celkem 1 000 Kč. Pokud náhradu těchto nákladů soud I. stupně napadeným rozhodnutím úspěšné žalobkyni přiznal, odvolací soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 13. Výrok II tohoto unesení odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, jíž však v něm žádné náklady nevznikly.