16 C 15/2026-50 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, a úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 12,75 % ročně, a to z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na základě které společnost , právnická osoba, . poskytla dne , datum, žalovanému úvěr ve výši , částka, bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalobce uvedl, že úvěr byl splatný dne , datum, , že žalovaný na předmětnou smlouvu uhradil , částka, a že pohledávka jmenované společnosti vůči žalovanému z uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobce zároveň navrhl, aby soud v případě, že by neuznal nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, posoudil žalovaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Dne , datum, vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to ohledně částky , částka, a ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Soud proto řízení v této části dle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na to, že žalovaný se nevyjádřil ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a žalobce s uvedeným postupem souhlasil, soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez jednání na základě obsahu spisu a žalobcem předložených a navržených důkazů, z nichž zjistil následující skutkový stav.4. Společnost , právnická osoba, ., poskytla dne , datum, žalovanému částku , částka, poukázáním na jeho bankovní účet č. , č. účtu, , kdy jako variabilní symbol platby uvedla , Anonymizováno, . (zjištěno ze sdělení , právnická osoba, ze dne , datum, , že dne , datum, byla uvedená částka od jmenované společnosti na uvedený účet připsána) K prokázání tvrzení, že mezi společností , právnická osoba, ., a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, v tvrzeném znění, žalobce předložil elektronický dokument, který však nebyl elektronicky podepsán žalovaným. V kolonce údajů týkajících se žalovaného je sice uvedeno, že dokument byl podepsán kódem, ale nelze zjistit, kdo tento kód do dokumentu napsal, a počítačový systém hlásí, že platnost podpisu je neznámá. Tedy je nadbytečné se zabývat se tím, zda na dokumentu uvedený kód byl sdělen poskytovatelem úvěru žalovanému, neboť nelze zjistit, kdo toto číslo do dokumentu vložil. Tudíž jej nelze považovat za důkaz, že Smlouva o úvěru č. , hodnota, byla uzavřena v předloženém znění. Totéž se týká dokumentu označeného jako dodatek č., hodnota, k uvedené smlouvě. Z dokumentu datovaného dnem , datum, označeného jako oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že jmenovaná společnost tímto oznamovala žalovanému, že doručením tohoto oznámení žalovanému došlo k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve znění dodatku č. , hodnota, k této smlouvě a že jmenovaná společnost úvěr schválila. Doklad o doručení tohoto oznámení žalovanému nebyl soudu předložen. Z předložených důkazů vyplývá, že jmenovaná společnost neověřovala příjmy a výdaje žalovaného na základě konkrétních dokladů. Pohledávku vůči žalovanému smlouvy o úvěru č. , hodnota, jmenovaná společnost postoupila žalobci, což soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobce zaslal žalovanému prostřednictvím svého zástupce dne , datum, předžalobní výzvu, což soud zjistil z této výzvy a z podacího lístku, nicméně žádný doklad o doručení této výzvy žalovanému soudu předložen nebyl. Z výpisů z obchodního rejstříku soud zjistil, že společnost , právnická osoba, ., existuje od , datum, a do předmětu jejího podnikání patří také poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru, a že žalobce existuje od , datum, .5. V tomto případě je předmětem řízení nárok úvěrujícího vůči úvěrovanému na vrácení poskytnutých peněžních prostředků a na zaplacení sjednaných úroků na základě smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „OZ“), jako spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSÚ), ve znění účinném od , datum, (dále jen „ZSÚ“). Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Na základě zjištěných skutečností a citovaných ustanovení právních předpisů má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, ., poskytla žalovanému dne , datum, částku , částka, , a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , s ohledem na předmět podnikání jmenované společnosti, jejíž konkrétní znění v řízení nebylo zjištěno. Nebylo tedy prokázáno, že by z předmětné smlouvy žalovanému kromě povinnosti vrátit poskytnutou částku vznikly další povinnosti. Následně jmenovaná společnost postoupila pohledávku vůči žalovanému z této smlouvy žalobci. Žalobce tvrdil, že žalovaný uhradil na uvedenou smlouvu pouze částku , částka, a v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný uhradil vyšší částku. Soud proto považuje za oprávněný pouze nárok žalobce na úhradu částky , částka, , což je rozdíl mezi žalovanému poskytnutou částkou a žalovaným vrácenou částkou. Soud pro úplnost dodává, že s ohledem na to, že úvěrující neověřoval před poskytnutím uvedených peněžních prostředků úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 ZSÚ, nepovažoval by předmětnou úvěrovou smlouvu za platně uzavřenou, a to dle § 87 ZSÚ, i kdyby její znění bylo v řízení zjištěno. Ani v takovém případě by žalobci nemohl přiznat víc než , částka, . Z těchto důvodů soud žalobě ohledně uvedené částky vyhověl. (výrok II.)7. Úrok z prodlení z přiznané částky soud žalobci nepřiznal, jelikož žalobce v žalobě tvrdil, že poskytnutá částka měla být vrácena do , datum, , tudíž se žalovaný doposud nemohl dostat do prodlení. Soud proto ohledně tohoto úroku z prodlení i ve zbývající části žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. (výrok III. tohoto rozsudku).8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že úspěch žádného z účastníků ohledně předmětu řízení, do něhož soud zahrnul i požadované příslušenství s ohledem na jeho výši, nebyl výrazně vyšší než úspěch druhého, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. (výrok IV.)