4 C 196/2025-26 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se domáhal zaplacení částky 15.509 Kč (jistina úvěru) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky , částka, od , datum, do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši , částka, (náklady upomínání) a dále zaplacení částky , částka, (smluvní pokuta). Žalobce žalobu odůvodnil tak, že se žalovanou dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě poskytl žalované na účet č. , č. účtu, částku celkem , částka, (podle dodatků ke smlouvě ze dne , datum, a , datum, ). Žalovaná přestala úvěr splácet a splácení neobnovila ani poté, co jí žalobce zaslal předžalobní výzvu.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.Jelikož žalovaná uzavírala Smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalované poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalobce v žalobě pouze obecně uvedl, že úvěruschopnost žalované prověřil, neuvedl však, jaké konkrétní informace při prověřování úvěruschopnosti žalované získal a jak je hodnotil. V tomto směru navíc žalobce neoznačil žádné důkazy. Současně žalobce sám navrhl, že nebude-li soud mít jeho nárok za prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, nechť mu nárok přizná z titulu bezdůvodného obohacení. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, žalobce reagoval sdělením, že skutková tvrzení doplňovat nebude.Soud tak nemohl jinak, než Smlouvu pro rozpor s § 86 z. s. ú. podle § 87 z. s. ú. hodnotit jako neplatnou. Podle Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, přitom platí, že ustanovení § 87 z. s. ú. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů "lichvářských" úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaná povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení.Výpisem z účtu žalobce prokázal, že dne , datum, odeslal na účet č. , č. účtu, částku , částka, , dne , datum, částku , částka, a dne , datum, částku , částka, , celkem tedy , částka, . Ze sdělení , právnická osoba, vyplynulo, že vlastníkem a jediným disponentem tohoto účtu byla v uvedené době žalovaná.Jelikož žalovaná zůstala v řízení pasivní, vyšel soud z tvrzení žalobce, že žalovaná na dluh dosud uhradila částku , částka, .Soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalované na základě neplatné Smlouvy finanční prostředky ve výši 12.200 Kč, žalovaná dosud na dluh uhradila částku 207 Kč. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11.993 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že není schopna bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož se žalovaná k žalobě nijak nevyjádřila, uložil jí soud, aby částku bezdůvodného obohacení uhradila žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.Soud žalobu částečně zamítl co do požadovaného zákonného úroku z prodlení. Žalovaná se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostala, jak plyne z § 87 z. s. ú. a již dříve citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.Soud žalobu částečně zamítl i co do požadované smluvní pokuty a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, neboť na tyto částky by žalobci vznikl nárok jen v případě, že by soud Smlouvu shledal platnou.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 41,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobce v rozsahu 70,56 % a úspěchu žalované v rozsahu 29,44 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze dvou úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava, žaloba) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, . Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění práva žalobce proti žalované.