16 C 259/2023-24 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení částky 41 122,50 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], Francie, smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy čerpal žalovaný prostřednictvím platební karty finanční prostředky v částce 40 578 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 22,68 % a sjednaným pojištěním v doporučených měsíčních splátkách po 2 500 Kč, minimálně však ve výši 5% z čerpané částky, min. 500 Kč. Žalovaný porušil svou povinnost splácet úvěr, na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalobce nabyl žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Požadována je dlužná jistina 40 578 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 039,48 Kč, poplatky ve výši 878,90 Kč, smluvní pokuta ve výši 544,50 Kč a poplatky za odeslané upomínky. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Dokazováním bylo zjištěno, že žalovanému byl na základě smlouvy uzavřené dne [datum] poskytnut úvěrový rámec do výše 40 000 Kč. Čerpání a splácení úvěru bylo původním věřitelem zaznamenáno na úvěrovém účtu, jak vyplývá z výpisu z tohoto účtu (platební historie). Žalobce tvrdí, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 40 578 Kč, když poskytnutí prostředků je v platební historii k úvěrovému účtu vedeno s popisem„ [anonymizována čtyři slova]“, popř.„ [anonymizována tři slova]“ V předkládané platební historii jsou zaznamenány čtyři takové kreditní položky, a to dne [datum] částka 24 488, dne [datum] částka 10 000 Kč a 4 000 Kč a dne [datum] částka 1 000 Kč, celkem tedy 39 488 Kč. 4. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle ust. § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a které zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případech, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle ust. § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Ze shora cit. ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že jednou z podmínek platnosti úvěrových smluv je povinnost poskytovatele úvěru zkoumat kvalifikovaným způsobem úvěruschopnost. K tomu žalobce uvedl, že původní věřitel vyšel z údajů o příjmech a výdajích uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, jejich pravdivost prověřoval, a to v interních i externích databázích třetích subjektů a v registru SOLUS. K tomu odkázal na žádost o úvěr, ve které žalovaný uvedl čistý měsíční příjem 30 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč. Při sjednané splátce 2 500 Kč tak činil disponibilní zůstatek žalovaného 20 500 Kč, což vedlo k poskytnutí finančních prostředků. Dále žalobce odkázal na Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ze kterého vyplývá možnost banky nahlédnout do evidence záznamu o závazcích žalovaného (SOLUS), do evidence záznamu o dluzích vedené Bankovním registrem klientských informací a Nebankovním registrem klientských informací. Rovněž poukázal na to, že žalovaný nemá a v době uzavření úvěrové smlouvy neměl záznam v insolvenčním rejstříku. Žalobce dále uvedl, že další dokumentaci prokazující ověření úvěruschopnosti již původní věřitel k výzvě žalobce nedohledal. 9. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že úvěruschopnost žalovaného nebyla původním věřitelem řádně posouzena. Není totiž zřejmé, jakým způsobem původní věřitel prověřil výši příjmů a výdajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr. Žalobce ani neprokazuje případnou lustraci ve shora uvedených registrech, nepostačuje, že tato možnost je avizována ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se omluvil z nařízeného jednání, proto nemohl být poučen, že je potřeba tvrzení doplnit a tato současně doložit příslušnými důkazy. Z tvrzení žalobce, která zůstala jen v obecné rovině, tak nelze dospět k závěru, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného. To má za následek, že soud považuje uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou (§ 580 a 588 o. z.) a k této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. K tomu též rozsudek Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel. 10. Žalobci tak vznikl pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši poskytnutých peněžních prostředků po odečtení prostředků vrácených žalovaným původnímu věřiteli či žalobci formou uhrazených splátek. Z žalobních tvrzení a z provedených důkazů, jak popsáno shora, vyplývá, že žalobce poskytl žalovanému částku 39 488 Kč a žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši poskytnutých finančních prostředků spolu se zákonným úrokem z prodlení od doby, kdy byl vyzván k vrácení dluhu. Žalobce prokazatelně vyzýval žalovaného k úhradě dluhu výzvou ze dne [datum], ve které mu stanovil lhůtu k plnění do [datum]. Následující den tak nastalo prodlení žalovaného. Ve zbývající části ohledně dalších nároků uplatňovaných z neplatné smlouvy soud žalobu zamítnul. 11. Žalobce prokázal, že je oprávněn vymáhat žalovanou pohledávku, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne [datum]. 12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., když procesně úspěšnější žalobce byl ve věci neúspěšný jen v nepatrné části. Náklady řízení tvoří odměna právního zástupce žalobce a náhrada jeho hotových výdajů dle vyhl. č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 21 % DPH, když právní zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem této daně. Žalobci rovněž přísluší náhrada na zaplacený soudní poplatek.