25 C 188/2023-65 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 25 273 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku úvěru s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem a žalovaným, jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne [datum]. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 25 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovaného došlo dne [datum]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě, ve výši efektivní úrokové sazby 166,41 % ročně splácet v 30 měsíčních splátkách, ve výši 2 328 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem květen 2017, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s bodem 6.3 citované smlouvy. Žalovaný ani přes výzvy žalobkyně na dlužnou částku specifikovanou v žalobě ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, nenabídl žádná skutková tvrzení, jimiž by rozporoval skutkový děj vylíčený stranou žalující. 3. Po provedeném dokazování zjistil soud následující skutkový stav: 4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], oznámení žalobkyně o schválení úvěru ve spojení s dodejkou soud zjistil, že účastníci tohoto řízení uzavřeli smlouvu [číslo] jejíž obsah koresponduje se žalobním tvrzením shora. Z dokladu o vyplacení úvěru vzal soud za prokázané, že k vyplacení úvěru – poukázání částky 25 000 Kč na účet žalovaného označený ve smlouvě, ze strany žalobkyně došlo ke dni [datum]. Sama žalobkyně připouští (jak vyplývá též z historie transakcí), že do data zesplatnění celého úvěru žalovaný uhradil celkem částku 9 312 Kč. Po zesplatnění úvěru pak žalovaný žalobkyni uhradil další částku v celkové výši 19 308,24 Kč. Žalovaný již tedy žalobkyni vrátil celkem částku 28 620,24 Kč. 5. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Předmětná Smlouva o zápůjčce byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU, druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel. 10. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně postupoval při posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. 11. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je z odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 – 39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud v ČR v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018). 12. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlížením do veřejných rejstříků NRKI (nebankovní registr klientských informací) a [příjmení], což i doložila. Dále žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela z prohlášení žalovaného. Ověřila si pouze jeho příjmy za poslední 2 měsíce. Mezi své příjmy žalovaný zahrnul pravidelný měsíční příjem – mzdu ve výši 16 500 Kč – doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami. Soud z těchto zjistil, že příjem žalovaného za poslední 2 měsíce činil 16 867 Kč a 17 743 Kč. Žalovaný pod své výdaje zahrnul životní minimum ve výši 3 410 Kč, 2 000 Kč platbu nájemného a inkasa a rezervu ve výši 1 000 Kč, dále pak splátku na další úvěr u žalobkyně ve výši 2 555 Kč měsíčně. Žalovaný dále předestřel výpisem z účtu u [právnická osoba] použitelný zůstatek ve výši pouhých 3,09 Kč na tomto účtu. Z výpisu z účtu žalovaného u [právnická osoba] vyplývá zůstatek 1,51 Kč. Žalovaný doložil též upomínku, ze které soud zjistil, že má veden úvěrový účet u poskytovatele odlišného od žalobkyně [číslo] přičemž na běžném účtu nemá dostatečný zůstatek k úhradě sjednané splátky. Též z hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný splácí už předchozí úvěr u žalobkyně. Přesto byly žalobkyní volné prostředky žalovaného vyhodnoceny na 7 535 Kč. Ohledně výdajů si žalobkyně žalovaným tvrzené údaje nikterak neověřovala, a to i přesto, že údaje v prohlášení klienta (žalované) vyvolávají na první pohled pochybnosti, zejména pokud jde o náklady na bydlení a inkaso uváděné ve výši pouhých 2 000 Kč, když žalovaný uvádí, že bydlí v domácnosti sám, v nájemním bytě. 13. Z těchto podkladů nemohl věřitel (žalobkyně) dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalovaného) spotřebitelský úvěr splácet. Dle závěru soudu úvěruschopnost žalovaného tak nebyla prověřena řádně. 14. Žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila skutečné výdaje žalovaného, tyto řádně neporovnala s jeho příjmy a tudíž v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. V důsledku výše uvedeného soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou, čímž žalobkyni vzniká vůči žalovanému nárok pouze na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Převzal-li žalovaný úvěr na základě neplatné smlouvy o úvěru, je povinen tuto částku vrátit (v dosud nevrácené výši 25 000 Kč) dle § 2991 a § 2993 o.z. jako bezdůvodné obohacení. Jak již bylo výše uvedeno, žalovaný již žalobkyni uhradil částku vyšší – ve výši 28 620,24 Kč. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl. 15. Výrok o náhradě nákladů tohoto řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady spojené s tímto řízením prokazatelně nevznikly.