26 C 26/2026-20 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou, doplněnou podáním ze dne 3. 2. 2026, domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 41 546,29 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, (dále jen „banka“) a žalovaným dne 22. 7. 2024.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Pro úplnost soud uvádí, že ačkoliv žalobkyně ve své žalobě uvádí, že souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání v případě, že „soud bude mít za to, že žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní“, tak soud v této (oddělitelné) části k jejímu podání podle § 41a odst. 2 o. s. ř. jako k podmíněnému úkonu nepřihlížel. Ostatně že se jedná o případ podmíněného úkonu uvádí i odborná literatura: „nelze také vyslovit souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 115a) pod podmínkou, že soud žalobě vyhoví, nebo navrhovat odročení pro případ, že soud bude považovat za nutné účastníka vyzvat k doplnění tvrzení či důkazních návrhů (§ 118a)“ (Podaný, J. in Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 6. Dostupné na beck-online.cz.). Nicméně na konci své žaloby již nepodmíněně svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání jasně (nepodmíněně) žalobkyně deklaruje (č. l. 4).5. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:6. Dne 22.7. 2024 uzavřela banka se žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázala splatit tyto prostředky v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 2 679 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 25,40 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a sazebník poplatků. (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy, akceptace smlouvy, všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek a ceníku.)7. Žalovaný však své závazky neplnil řádně a včas (zjištěno z výpisu z minutové půjčky), proto banka přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 30. 6. 2025 v souladu s produktovými podmínkami. (Zjištěno ze zesplatňovacího dopisu ze dne 30. 6. 2025 včetně dokladu o odeslání.) Žalovaný za dobu trvání závazku na úhradu jistiny zaplatil částku 9 738,39 Kč (zjištěno z výpisu z minutové půjčky).8. Pohledávku za žalovaným nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyně, žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn (zjištěno ze smlouvy o postupování pohledávek a vyrozumění o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání).9. Kromě nároku na uhrazení jistiny úvěru ve výši 41 546,29 Kč uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení dlužných poplatků ve výši 3 730 Kč, kapitalizovaný úrok za období od 30. 11. 2024 do 28. 2. 2025 ve výši 2 630,96 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 22. 7. 2024 do 30. 6. 2025 ve výši 728,34 Kč, smluvený úrok ve výši 11,50 % za rok z částky 41 546,29 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení, a na zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 41 546,29 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení.10. Žalobkyně původně požadovala kapitalizovaný úrok za období 22. 7. 2024 do 30. 6. 2025 ve výši 5 605, 32 Kč a úrok ve výši 25,4 % za rok z částky 41 546,29 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení. Nicméně ve svém podání uvedla, že se jedná o „administrativní chybu při sepisu žaloby“ a tyto nároky specifikovala ve výši uvedené v předešlém odstavci. Soud proto posoudil tento její úkon jako částečné zpětvzetí žaloby a následné rozšíření, přičemž pro obojí shledal splněné podmínky (§95 odst. 2 a § 96 odst. 1, 3, 4 o. s. ř.)11. Na základě shora uvedených důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za shora uvedených podmínek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Následně byla pohledávka postoupena žalobkyni.12. Právně byla věc posouzena podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – dále jen „o. z.“ (Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.) Posouzení úvěruschopnosti žalovaného, i vzhledem k výši úvěru a výši měsíční splátky, považuje soud za dostatečné. Rovněž sjednaný úrok je přiměřený a uplatněný v souladu se zákonem.13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně (§ 86 uvedeného zákona).17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).18. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).19. Žalobkyně ve své žalobě toliko obecně uvedla, že její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalované. Na výzvu soudu ze dne 28. 1. 2026, č