15 C 21/2020-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] [anonymizována dvě slova], se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jakožto nedoplatku složené pohledávky na vrácení zápůjčky (označované žalobkyní jako jistina) v částce [částka] a poplatku v částce [částka]. Stejnou žalobou se žalobkyně dále domáhala po žalovaném zaplacení úroku v poměru 20,11 % ročně z nevrácené zápůjčky za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně kapitalizovala do [datum] v částce [částka] a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně ze stejné jistiny za období od [datum] do zaplacení, který žalobkyně také kapitalizovala do [datum] v částce [částka]. Platební povinnost žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky a poplatku dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně zapůjčitelka žalovanému zápůjčku [částka] [anonymizována dvě slova], kterou se žalovaný zavázal vrátit a zaplatil zapůjčitelce dále částku [částka], jenž podle žalobkyně představovala součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši [částka], s úrokovou sazbou ve výši 20,11 % ročně sjednanou v čl. 4 Smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši [částka] a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši [částka], to vše ve [počet] týdenních (sedmidenních) splátkách po [částka] do [datum]. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalované částky zápůjčky a poplatku, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného zaplacena dne [datum]. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den [datum] [anonymizována dvě slova]. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. 3. Dokazováním soud zjistil, že došlo k uzavření smlouvy, uváděné žalobkyní s rozdílem, že splátek po [částka] bylo sjednáno [počet], přičemž poslední [číslo] splátka měla činit jen [částka] a úrok byl sjednán jen v částce [částka]. 4. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil převzetí zapůjčovaných peněz a zavázal se je vrátit zapůjčiteli a zaplatit mu uváděné poplatky v uvedených splátkách. Poplatky se podle smlouvy skládaly z úroku, z kalkulační položky za administrativní činnost (označovanou žalobkyní zřejmě jako odměna za administrativní zpracování zápůjčky) a z kalkulační položky za hotovostní inkaso splátek, vždy ve výši tvrzené žalobkyní. Smluvní podmínky, na které žalobkyně odkazovala v souvislosti s nárokem na zaplacení běžícího úroku 20,11 % ročně, byly zřejmě obsaženy na dvou samostatných stranách (soudu byla předloženo jen elektronické zobrazení písemnosti, jež je zjevně reprodukcí původní listinné podoby; předložený formát ovšem neumožňuje posoudit počet listů, jen stran textu) formátu A4. V jejich textu nebyla zvýrazněna ustanovení o vzniku další platební povinnosti žalovaného a podmínky nebyly (na rozdíl od smlouvy či prohlášení o souhlasu se zpracováním osobních údajů a bydlišti žalovaného) podepsány žalovaným. Smlouva samotná, zachycená zjevně na formuláři zapůjčitelky, obsahovala úvodní ujednání, že součástí smlouvy jsou smluvní podmínky ze zadní strany formuláře. 5. Dokazováním soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 6. Shora uvedenou smlouvu hodnotí soud jako smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“). Na základě této smlouvy vznikla zapůjčitelce povinnost přenechat žalovanému peníze v hodnotě [částka] [anonymizována dvě slova] a žalovanému povinnost řádně a včas peníze ve stejné hodnotě zapůjčiteli vrátit a podle § 2392 odst. 1 OZ mu zaplatit také úroky [částka] Smlouva ovšem zavazovala žalovaného také k placení poplatků [částka] a [částka] ve smyslu § 1721 a 1723 odst. 1 OZ. 7. Jestliže tedy zapůjčitelka své povinnosti ze smlouvy splnila a žalovanému zápůjčku předala, zatímco žalovaný své platební povinnosti splnil jen z části, je žaloba ohledně nedoplatku z nevrácené zápůjčky a poplatků, resp. nedoplatku na poplatcích a úroku, důvodná. Protože se žalovaný dostal do prodlení s plněním těchto peněžitých povinností po lhůtě jejich splatnosti podle ujednání smluvních stran, učiněného v souladu s § 1958 odst. 1 OZ, má žalobkyně právo i na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 OZ, jehož žalovaná výše nepřevyšuje zákonný úrok z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá z § 1879 a násl. OZ s ohledem na postoupení žalovaných pohledávek smlouvou žalobkyni. Soud proto žalobě v tomto rozsahu výrokem I. vyhověl. Lhůta pro splnění této povinnosti byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ. 8. Jako důvodný však soud nehodnotil žalovaný nárok na zaplacení běžícího smluvního úroku, který byl podle žalobkyně sjednán v poměrné výši 20,11 %. Podle § 2392 odst. 1 OZ platí, že při peněžité zápůjčce lze dojednat úroky. Placení úroků tedy není esenciální náležitostí smlouvy o zápůjčce a povinnost platit úroky bylo proto třeba zvlášť sjednat. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálný kontrakt. Je tedy uzavřena tím, že dojde k předání (přenechání zastupitelné) zapůjčované věci, zde peněz. S ohledem na reálný průběh děje lze předpokládat, že k předmětným ujednáním o podmínkách zápůjčky a jejího vrácení došlo ještě před předáním (přenecháním) peněz a že peníze byly předány (přenechány) bezprostředně po podpisu smlouvy, možná oproti předání podepsaného znění smlouvy. Lze tak předpokládat, že obsah ujednání smluvních stran byl beze zbytku vtělen do písemného textu smlouvy. Ostatně žalobkyně ani nic jiného netvrdila. Smlouva samotná ovšem obsahuje pouze ujednání o povinnosti žalovaného platit úrok v pevně určené částce. Ten nebyl výslovně vázán na žádné období a nebyl ani vyjadřován poměrně, byť žalobkyně poměry 20,11 % uváděla také ve vztahu k nim. Žalobkyně tedy dovozovala další žalovanou platební povinnost ve vztahu k poměrným běžícím úrokům zjevně pouze ze smluvních podmínek. 9. V této souvislosti je ovšem významné, že závazkový vztah zapůjčitelky a žalovaného má spotřebitelský charakter. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňoval, není nutné jej dále podrobněji odůvodňovat. Jestliže ale nárok žalobkyně vycházel jen z přílohy smlouvy a nikoli ze smlouvy upravující přímo hlavní peněžní závazek účastníků, pak je s odkazem na § 1817 OZ nutné uzavřít, že povinnost spotřebitele platit další platby dodavateli může vzniknout jen tehdy, jestliže s ním spotřebitel výslovně souhlasil. V této souvislosti lze dále odkázat na zobecnitelné závěry ustálené soudní praxe, která se závazností platebních povinností spotřebitele ze smluvních podmínek zabývala. Jde zejména o nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 (nález byl zveřejněn na webových stránkách http://nalus.usoud.cz/ Search/Search), který se promítl také do rozhodovací praxe Krajského soudu v Plzni, jakožto soudu odvolacího (z mnoha lze odkázat na rozsudky ze dne 25. července 2012, čj. 25 Co 210/2012 - 112, ze dne 27. listopadu 2013, čj. 25 Co 569/2013 - 91; ze dne 13. ledna 2015, čj. 64 Co 228/2014 - 58, ze dne 28. ledna 2015, čj. 25 Co 309/2014 – 52). 10. Jestliže tedy dnes již ustálená judikatura dovodila, že další platební povinnost spotřebitele je nutné vždy zakotvit v samotné spotřebitelské smlouvě a nikoli v jejích přílohách, není žádný rozumný důvod k tomu, aby se tento závěr nevztahoval také na povinnost spočívající v placení poměrného úroku ze zapůjčovaných peněz. To platí zvláště za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by zapůjčitelka žalovaného výslovně upozornila na existenci této nové platební povinnosti ve smluvních podmínkách a žalovaný se tak jistě důvodně mohl domnívat, že případné další popisy na rubopisu smluv jsou jen technickými podrobnostmi sjednaného vztahu. Nelze tedy ani předjímat, že by snad žalovaný věděl, že rubopis smluv jej zavazuje k dalšímu peněžitému plnění se samostatným skutkovým základem, natož že by se snad k takovému plnění sám zavázal. Soud proto žalobu na zaplacení této další tvrzené pohledávky výrokem II. zamítl. 11. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září tr., čj. 11 Co 137/2018 – 152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat s žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěch