20 C 236/2020-14 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku dle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 o. s. ř.). 2. Žalobou podanou dne 15. 7. 2020 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 7 501,61 Kč s úroky za dobu od 30. 6. 2018 do 20. 1. 2020 ve výši 2 132,10 Kč, s úroky ve výši 29 % ročně z částky 4 643,41 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení za dobu od 24. 11. 2017 do 20. 1. 2020 ve výši 818,19 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 643,41 Kč za dobu od 21. 1. 2020 do zaplacení, vše z titulu pohledávky [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ zapůjčitel“) za žalovaným, vzniklé na základě nesplacené zápůjčky žalovaným, když pohledávka zapůjčitele byla následně postoupena žalobkyni. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, při splnění podmínek bylo ve věci rozhodnuto bez jednání podle § 115a o. s. ř. 4. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Dne [datum] uzavřel zapůjčitel se žalovaným smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce [číslo] podle níž žalovanému poskytl částku 6 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázal zapůjčiteli splatit spolu s tzv. poplatkem ve výši 4 640 Kč, odpovídajícím úrokům ve výši 29 % ročně v kapitalizované výši 799 Kč, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 1 952 Kč a poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 1 889 Kč ve 44 týdenních splátkách po 237 Kč spolu se 45. splátkou ve výši 212 Kč, celkem tak měl zapůjčiteli uhradit částku 10 640 Kč, přičemž poslední splátku měl takto uhradit dne 29. 6. 2018. Žalovaný splátky řádně neplatil, dle žalobních tvrzení na těchto uhradil toliko 2 737 Kč, na celkové dlužné částce poté, co svoji pohledávku za žalovaným zapůjčitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, což zapůjčitel žalovanému oznámil podáním z téhož dne, žalovaný dlužil částku 7 501,61 Kč, odpovídající části dlužné jistiny ve výši 4 643,41 Kč a části dlužného poplatku ve výši 2 858,20 Kč, spolu s úroky a úrokem z prodlení shodně tak, jak popsáno výše. Výši takto specifikovaného dluhu žalovaný rovněž nerozporoval. 5. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní výzvou ze dne 23. 4. 2020. 6. Právní vztah mezi zapůjčitelem a žalovaným by bylo namístě posoudit jako vztah založený uzavřenou smlouvou o zápůjčce podle § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vycházeje z obsahu této smlouvy, určující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy (právního předchůdce žalobkyně jako zapůjčitele a žalovaného jako vydlužitele), pak z těchto ustanovení rovněž vychází povinnost žalovaného vrátit poskytnuté finanční prostředky a zaplatit sjednané úroky. Přestože popsaná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši poskytnuté částky, o výši a sestavě tzv. poplatku, o celkové částce, jež měla být žalovaným zapůjčiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak mělo stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní, nadepsaný soud vycházel při jejím hodnocení mimo jiné z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 Co 132/2017 – 77, ve shodě s tímto a dále může konstatovat, že na straně jedné jsou v případě poskytnuté jistiny sjednány úroky vyčíslené částkou 799 Kč, na straně druhé byly však spolu s těmito úroky do tzv. poplatku zahrnuty další částky, a to ve výši 1 952 Kč a 1 889 Kč z titulů tak, jak uvedeno výše. Posuzuje-li pak soud uzavřenou smlouvu jako celek, je zřejmé, že žalovaný měl v souhrnu uhradit zapůjčiteli v rámci 45 týdenních splátek jistinu navýšenou o 77 %, a to za období ani nepřesahující období 1 roku, což je výše, která se naprosto vymykala výši roční procentní sazbě nákladů zápůjček či úvěrů, za jaké i v době realizace půjčky byly na bankovním trhu poskytovány spotřebitelské zápůjčky a úvěry; dle obsahu samotné smlouvy činila roční procentní sazba nákladů zápůjčky 323,20 %. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že v případě uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z., konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. o. z., přičemž podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. V souhrnu tak soud uzavřenou smlouvu, ve směru k žalovanému výrazně značně nevýhodnou, tím spíše v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek, hodnotí jako smlouvu, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ust. § 580 o. z., tedy jako smlouvu neplatnou a v návaznosti ust. § 588 o. z. potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalovaného. V takovém případě má žalobkyně toliko právo na vydání toho, co zapůjčitel sám plnil na základě smlouvy, která nebyla platná, soud proto žalobkyni vyhověl co do částky 3 236 Kč (žalovaný na svém dluhu uhradil částku 2 737 Kč) s úrokem z prodlení ve výši vycházející z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když v případě neplatné smlouvy nelze přiznat žalobkyni (zapůjčiteli) nárok na úroky a výše popsané poplatky a platby žalovaným realizované nelze započítat jinak než na jistinu poskytnuté částky. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný byl ve věci převážně úspěšný, měl by tak proti žalobkyni právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, na straně žalovaného však soud žádných nákladů řízení neshledal.