10 C 330/2020-16 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost uvedenou v bodě I. výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná se jako držitel televizního přijímače stala poplatníkem televizního poplatku s účinností od 1.2.1994. Žalovaná však svou poplatkovou povinnost nesplnila a to za měsíce od října 2017 do ledna 2020, a televizní poplatky neuhradila. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala k úhradě dlužné částky, avšak žalovaná svou povinnost ani v dodatečné lhůtě nesplnila. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. 4. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a OSŘ, bez nařízení jednání. 5. Soudem byl zjištěn následující skutkový stav: Dne 1.2.1994 se žalovaná stala držitelem televizního přijímače a tím i poplatníkem televizního poplatku, čímž jí vznikla povinnost platit televizní poplatek, který za rok 2017 - 2020 činil 135 Kč měsíčně. Žalovaná této povinnosti nedostála za měsíce od října 2017 do ledna 2020. Povinnost tvrdit a povinnost prokázat, že došlo k zaplacení částky za televizní poplatky, resp. že je zde jiná skutečnost, kvůli níž pohledávka, uplatněná žalobkyní neexistuje, leží ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a), b) OSŘ a § 120 odst. 1 OSŘ na žalované. Žalovaná však ani jednu z těchto povinností nesplnila. Žalovaná nijak nevyvrátila tvrzení žalobkyně o tom, že ničeho na svých závazcích ohledně poplatků neplnila. <i>6. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon o poplatcích“), je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 zákona o poplatcích činí měsíční výše televizního poplatku 135 Kč. Podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích, je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do patnáctého dne každého kalendářního měsíce. Podle § 10 zákona o poplatcích, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského.</i> 7. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedený zákon o poplatcích zejména § 3 odst. 2 tohoto zákona, kde je stanoveno, že poplatníkem poplatku je fyzická nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. V dané věci má soud za prokázané, že žalované vznikla od února 1994 přímo ze zákona povinnost hradit každý měsíc televizní poplatek. Televizní poplatek za rok 2017, 2018, 2019 a 2020 je ve výši určené v § 6 zákona o poplatcích, tj. 135 Kč měsíčně. Pokud žalovaná dlužné jednotlivé částky neuhradila, dostala se podle § 7 odst. 2 zákona o poplatcích do prodlení s plněním svého závazku a žalobkyni vzniklo právo žádat po žalované úroky z prodlení dle § 1968 a násl. z.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; výše úroků z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a z rozhodnutí České národní banky o stanovení repo sazby a je odpovídající výši, kterou žalobkyně požadovala. Soud proto žalobě vyhověl. 8. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 142 odst. l občanského soudního řádu vůči žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Soud tak žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů v celkové výši 400 Kč, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku. Náklady na zastoupení advokátem pak nelze s ohledem na závaznou judikaturu Ústavního soudu ČR považovat při absenci jakékoliv obrany žalované za účelně vynaložené. Z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24.07.2013, I. ÚS 3344/12 vyplývá, že Ústavní soud dovodil, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci, nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ústavní soud konstatoval, a stejně tak proklamuje i výroční zpráva o hospodaření České televize v roce 2011 (jež je součástí sněmovního tisku 792/0, srov. kapitola 5.3.2 Náklady, str. 33), že náhrada nákladů řízení je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje, což plyne z citované výroční zprávy o hospodaření a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám advokáta žalobkyně.