12 C 278/2021-51 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 220 160 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 62 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 148,11 % ročně ve 36ti měsíčních splátkách po 5 219 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný řádně nehradil, došlo k automatickému zesplatnění pohledávky ke dni 17. 12. 2015. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 220 160 Kč sestávající z dlužné nové jistiny, jejíž součástí jsou úroky přirostlé k jistině, ve výši 174 584 Kč, smluvní pokuty dle bodu [číslo] odst. a) smluvních ujednání smlouvy ve výši 417,52 Kč za každou splátku, u níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, když žalobkyně se domáhala zaplacení této smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátky č 1, 3, 4, ve výši 3 x 417,52 Kč, smluvní pokuty dle bodu [číslo] odst. b) ve výši 678,47 Kč za prodlení s úhradou splátky o délce 30 dnů, když žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 x 678,47 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 3, dále smluvní pokuty dle bodu [číslo] smluvních ujednání smlouvy ve výši 25 % z dlužné části odpovídající dlužné nové jistině, tedy v částce 43 646 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud uhradil celkem částku 13 300 Kč. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve výši 62 000 Kč, a to vyplacením na účet uvedený v čl. II. smlouvy, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit včetně úroků ve výši 148,11 % ročně v měsíčních splátkách po 5 219 Kč, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce. Vyplacení částky 62 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě dne 30. 6. 2015 má soud za prokázané z dokladu o vyplacení úvěru. 4. Pokud se jedná o právní hodnocení uzavřené smlouvy, vychází soud z ust. § 13 občanského zákoníku, dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, přičemž ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 167/2017, kde byla předmětem posouzení smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] mezi žalobkyní a jinou osobou, částka poskytnutého úvěru činila 40 001 Kč a sjednaný úrok byl 84,9 % ročně, přičemž v ostatních ujednáních se jednalo o smlouvu o úvěru totožného znění, dospěl Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70 k následujícím právním závěrům:„ Podle ustanovení § 580 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům; k neplatnosti takové právního jednání soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.). Posuzovanou smlouvu se žalovaný zavazuje k placení úroku ve výši 84,9 % ročně. Lze souhlasit s žalobkyní, že výše úroku byla sjednána transparentně, žalobkyně splnila ve vztahu k výši úroku i informační povinnosti vůči žalovanému, které jí ze zákona o spotřebitelském úvěru plynou. Oproti žalobkyni odvolací soud, tak jak dovodil i soud prvního stupně, považuje dohodnutou výši úroku za nepřiměřeně vysokou. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 vyslovil názor, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěr nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů. Z údajů zveřejňovaných Českou národní bankou na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až pět let činila v roce 2016 9,74 % ročně; tuto sazbu úrok sjednaný mezi účastníky převyšuje bezmála devětkrát. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Smlouva byla uzavřena adhézním způsobem; žalovaný akceptoval formulářovou dokumentaci vypracovanou žalobkyní, jejíž obsah nemohl reálně nijak ovlivnit. Ve smlouvě se sjednává právo žalobkyně pro případ prodlení žalovaného s placením splátek alespoň 65 dnů„ zesplatnit“ úvěr, tj. požadovat okamžitou úhradu veškerých nároků, které žalobkyně vůči žalovanému má. V článku 6.4. smlouvy je pro tento případ stanoveno, že dosud neuhrazená jistina ale i neuhrazený úrok, se stává součástí„ nové jistiny“ která je jako celek úročena dohodnutou sazbou 84,9 %, přičemž v článku 2.2. smlouvy ujednáno, že„ úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do Nové jistiny úvěru“; celková výše úroku, který je žalobkyně oprávněna požadovat je v témže ustanovení omezen na 120% částky 110.352 Kč, tj. na 132.422 Kč. Toto ujednání, které navíc nesplňuje požadavek na jasnost a srozumitelnost veškerých sdělení vůči spotřebiteli podle § 181 odst. 1 o.z., neboť formulace o přirůstání úroku běžícího do zaplacení je žargonem, jemuž snad rozumí profesionál poskytující úvěry a další finanční služby, případně osoby s právnickým či ekonomickým vzděláním, stěží však lze předpokládat, že bude srozumitelné průměrnému spotřebiteli a že tento bude schopen posoudit důsledky takového ujednání na obsahu svých povinností, dobrým mravům odporuje. Anatocismus, tj. ujednání o právu požadovat úrok z úroku není sice ujednáním obecně zakázaným. Zejména ve smlouvách, jejichž účastníkem je spotřebitel, nesmí takové ujednání vytvářet nepřiměřenou nerovnováhu smluvních stran v jeho neprospěch a musí být sjednáno zcela transparentně a srozumitelně. Také je nelze posuzovat izolovaně od výše sazby„ přirůstajícího“ úroku, který je i bez tohoto ujednání (které není ničím jiným, než jeho dalším faktickým navýšením) nepřiměřeně vysoký. Odvolací soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaný stižen i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou, stanovenou na horní hranici zákonné přípustnosti, určené v ust. § 122 zákona o spotřebitelském úvěru. Zhodnotil-li uvedené okolnosti odvolací soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena žalobkyní, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí. Odvolací soud respektuje zásadu smluvní volnosti a autonomie vůle jako základních principů, na kterých je soukromé právo postaveno. Ovšem ani respekt k těmto zásadám nemůže vést k akceptaci takového obsahu spotřebitelské smlouvy, který v rozporu s obecnou představou spravedlivého uspořádání vzájemných práv a povinností vytváří jejich zřejmou nerovnováhu k tíži strany, která je při uzavírání smlouvy v objektivně slabším postavení a které i soukromé právo poskytuje zvýšenou právní ochranu. Odvolací soud proto posoudil předloženou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou.“ 5. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 148,11 % ročně, tedy byl sjednán úrok cca. čtrnáctkrát převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem v této době, ostatní ujednání smlouvy jsou obdobná (ujednání jsou obsažena zejména v čl. 12 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru [právnická osoba]) se shora uvedeným případem, soud nemá důvodu odchylovat se od právních závěrů vyslovených krajským soudem ve shora uvedené věci. Je přitom nutno podotknout, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního ujednání ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku při zohlednění celého obsahu smlouvy, tedy nikoliv pouze s ohledem na výši sjednané úrokové sazby a na jeho závěry lze v plném rozsahu odkázat. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne 30. 6. 2015 ve výši 62 000 Kč po odečtení žalovaným dosud uhrazené částky v celkové výši 13 300 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem I. vyhověl co do částky 48 700 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 občanského zákoníku, a to v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku včetně úroku z prodlení v žalobkyní požadované výši, dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu od 19. 12. 2015 do zaplacení, když v této době byl žalovaný prokazatelně na základě výzvy žalobkyně v prodlení s úhradou. 6. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, úrocích, jež žalobkyně učinila součástí jistiny, stejně jako smluvních pokutách nedůvodné s ohledem