15 C 144/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 12. dubna tr., se žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 162,31 Kč, jakožto nevráceného úvěru v částce 3 tis. Kč a poplatku za poskytnutí úvěru v částce 1 162,31 Kč. Podle žalobkyně uzavřel žalovaný v neuvedený den se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova], (dále jen„ banka“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla banka dne [datum] [datum] žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] poskytnout úvěr 3 tis. Kč. Úvěr měl být splacen nejpozději dne 2018 -02-13, což žalovaný nesplnil. K poplatku žalobkyně pouze uvedla, že obecně pokrývá veškerou administrativní činnost spojenou s poskytováním úvěrů žalobkyní, náklady žalobkyně vznikající s hromadným nesplácením úvěrů v ČR, náklad na získání finančních prostředků pro poskytování koncových úvěrů úvěrovaným osobám a zamýšlenou drobnou marži pro žalobkyni. Žalobkyně měla nabýt žalované pohledávky proti žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s bankou dne [datum]. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení podle výroku I., aniž by tento nárok blíže odůvodnila. Ohledně skutkových tvrzení, resp. právních hodnocení žalobkyně o uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, nemohl soud učinit žádné skutkové zjištění, neboť žalovaný se k žalobě nevyjádřil a neoznačil tedy ani žádné z žalobních tvrzení za nesporná a žalobkyně, ač kvalifikovaně zastoupena, neoznačila žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl právně hodnotil jak její aktivní věcnou legitimaci pro příjem žalované platby, tak sjednání uvedené smlouvy žalovaným. Veškeré důkazní návrhy směřovaly jen ke zjištění majitele bankovního účtu, z nějž měly být převáděny úvěrové peníze, k prokázání připsání peněz na účet žalovaného, resp. zjištění totožnosti majitele tohoto účtu. Takové skutkové zjištění ovšem k vyhovění žalobě vést nemohlo, protože podle žalobních tvrzení peníze neměla žalovanému převádět žalobkyně, nýbrž banka. Proto soud dokazování ani v navrhovaném rozsahu neprováděl. Vzhledem k tomuto procesnímu stavu soudu nezbylo, než výrokem I. žalobu na plnění povinnosti žalovaného, sjednané podle žalobních tvrzení s právní předchůdkyní žalobkyně (bankou) v souladu s § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) zamítnout pro neunesení důkazního břemene, tížícího žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), jak je ostatně žalobkyni jistě známo také z ustálené rozhodovací praxe zdejšího v jiných věcech, kde se domáhala obdobného plnění (z mnoha viz např. sp. zn. 10 C 227/2020, 11 C 380/2020, 12 C 442/2020, 15 C 185/2020, 17 C 120/2020 a řadu dalších). Žaloba na placení poplatku pak byla stejným výrokem zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení, tížícího žalobkyni podle § 101 odst. 1 OSŘ. Ze skutkových tvrzení totiž není zřejmý právní důvod, pro který by měl žalovaný nahrazovat žalobkyni náklady, které jí vznikají v důsledku její obchodní činnosti, prováděné zjevně s jinými osobami, než se žalovaným. S ohledem na vázanost úrokového příslušenství k žalované jistině, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení, neboť nebylo zjištěno prodlení žalovaného splacením jakékoli částky ve smyslu § 1970 OZ. Tím, že se žalobkyně nedostavila k nařízenému jednání, zbavila se zároveň výsady procesního poučení o nutnosti označit důkazy ke všem svým tvrzením ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ, jak uzavřel také Ústavní soud České republiky například ve svém usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search), když jiné poučení soud advokátně zastoupené účastnici zásadně neposkytuje (§ 118a odst. 4 OSŘ). Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, nebo v usnesení ze dne 29. září tr., č. j. 11 Co 143/2021–40, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 39/2020, podle nichž by se měl nalézací soud vypořádat v podstatě s jakýmikoli žádostmi žalobce o odročení jednání pro případ jakékoli možnosti jeho procesního neúspěchu tak, aby rozhodnutí nebylo pro žalobce překvapivé, nalézací soud doplňuje, že s ohledem na § 41a odst. 2 OSŘ, nemohl soud přihlédnout k podmíněné žádosti žalobkyně o výzvu k doplnění tvrzení a důkazního návrhu před jednáním, či k poskytnutí lhůty k těmto úkonům v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět. Z ustanovení § 118a OSŘ je navíc zřejmé, že předmětné poučení a výzvy soud činí zásadně při jednání, nikoli před ním, či po něm. Z toho, že žalobkyně v žalobním návrhu souhlasila s tím, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání, nelze dovozovat jakékoli legitimní očekávání procesně příznivého výsledku řízení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle nějž je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení procesní úspěch ve věci. Protože zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, nepřiznal soud právo na náhradu procesních nákladů žádnému z účastníků.